„Unesená Katka T."

Kapitola 19

Zavřeme oči a obě se necháme unášet svými sny. Přijde mi, že spánek trval snad pět minut a moje mysl se zase probouzí. Pomalu otvírám oči v domnění, že mě probudil jen zlý sen, ale nebyl to sen, byla to realita, ve které teď žiji. Než jsem se vzpamatovala, Kláru někdo táhl za ruce pryč, nic jsem nestihla udělat. Vstala jsem, nebo spíš vymrštila se z postele a přiběhla ke dveřím do kterých jsem kopala, bušila, k tomu jsem dodala pár výhružných slov jako "hej" nebo "pusťte ji" nic ale nepomohlo, popravdě jsem ani neočekávala, že to pomůže, ale měla jsem lepší pocit, než jen sedět se založenýma rukama. Po chvíli mi ale nic jiného nezbylo a já jen seděla a myslela na to, co se teď Kláře děje. Když jsem uslyšela kroky natáhla jsem se pod matraci pro šroubovák a zasunula si ho pod dlouhý rukáv, který jsem si přetáhla přes ruku. Otočila jsem a viděla muže, jehož jméno jsem neznala, ale tvář ano. Seděl tehdy v jídelně. Rukou ukázal ke dveřím a vyšel. Já ho následovala. Vcházely jsme po schodech a přes dveře jsem slyšela vzlyky. Vrthla jsem dovnitř jen s myšlenkou zachránit ji, vše ostatní šlo stranou, i můj rozum.
Když jsem ale stála na prahu a uviděla jsem ji, zamrzla jsem na místě. Nahá, bezbranná a pověšená stejně jako tehdy já. Chci ji zachránit a pověsit se tam místo ní? Chci to všechno cítit znovu a zas? Klára jako by vyslyšela mé myšlenky a hned se na mě podívala. Tvář měla lesklou od slz ale ve výrazu byla vidět naděje. Naděje kterou jsem jí dala já.
Pomalými kroky jsem se k ní přibližovala až mi bylo divné, že se nic neděje. Přece tu nejsem sama. A kde je ten co mě přivedl? Kde je ten co sem Kláru pověsil? Má to být past nebo zkouška? Rozhlédla jsem se po místnosti a všimla si otevřených dveří. Dveří, které nikdo nehlídal. Ačkoli jsem cítila svobodu, která se táhla ze dveří, rozhodla jsem se osvobodit ji. Došla jsem k ní a konejšila ji slovy, poté jsem ji opatrně dostala z provazů, z kterých měla dodřené celé zápěstí. Uvolnila jsem poslední provaz a Klára se sesunula k zemi. Už neměla ani sílu stát na nohou.

"Tak vidíte, je poslušná, neuteče ani když má možnost, naučily jsme jí disciplíně." Otočila jsem se k hlasu, který jsem znala a podívala jsem se na koho Radim mluví. Stál vedle něj chlap, kterého bych odhadovala na 40 možná míň. Až teprve když vidím, že na mě oba zírají, mi dojde, že mluvili o mně. Jde jim o mě a ne o Kláru, ona byla jen návnada, na kterou jsem se chytla.