„Unesená Katka T."

Kapitola 17

"Přestaň už brečet, já ti pomůžu." řekla jsem ve snaze uklidnit ji.
"Jak?" podívala se na mě s nadějí.
"To ještě nevím, ale musíš se naučit bránit." zaujatě poslouchala. "Fyzicky to asi nepůjde, takže to zkusíš psychicky, nebudeš je prosit, ani nic jinýho, nesmíš jim podlehnout a třeba se jim vysměj nebo tak něco, nesmíš ukázat strach."
"A to mi pomůže?" zírala na mě.
"Ne." řekla jsem narovinu. "Ale nesmíš je nechat vyhrát a docílit toho, co chtějí.. zastrašit tě."
Jen kývala hlavou a zdálo se mi, že toho moc nepobrala. "Neboj zvládneme to." dodala jsem na podporu.

"A dostaneme se odtud někdy?" řekla se slzami v očích. Ne.

"Snad ano." zalhala jsem jí. Ale já už jsem pravdu dávno znala, už nikdy neuvidím denní světlo, svou rodinu. Vidím na jejím výrazu, že by mi chtěla pokládat dalších milion otázek, ale je pozdě. Slyším kroky. Vždy poznám kdo jde, kroky jsou specifické, když přichází Radim, slyším vrzání kožených botek, když přichází Jake, slyším tvrdé došlápnutí. Je to Radim. Přišel vyděsit svou další oběť. 

"Pamatuj, co jsem říkala." řekla jsem jí ve spěchu a počítala do 20ti, než se dveře otevřou. 

Radim stojí ve dveřích a prohlíží si nás. Víc pozornosti věnuje Kláře, mě už zná, až moc dobře. "Tak holky už se seznamují." Jako vždy slyším závan smíchu a ironie, už jen z jeho hlasu je mi na zvracení, občas si říkám, jestli byl jako malý kluk šikanovaný, terčem posměchu. Nebo co z něj udělalo takového člověka? Byly to peníze? Žádný člověk se nenarodí zlý, to z něj později udělá okolní svět a jeho činy. Tak jak se to stalo? Dokážu si ho představit jako malého, hodného, blonďatého chlapečka na hřišti mezi ostatními dětmi, ale pak se na něj podívám znovu a rázem je chlapeček pryč. 

Natahuje ruku ke Kláře na pokyn, aby šla s ním. Podívá se na mě a já zavrtím hlavou. Radim si toho všimne a sápe se po ní, aby ji zdvihl. Klára řve, škube sebou, nepomůže jí to, protože je moc slabá. "Co po mně chceš?!" zařve hystericky. 

"Někdo se z tebou chce seznámit." odvětí Radim. Je to tady, teď teprve poznáš to pravé utrpení. "Kači pomoz mi!" řve na mě mezitím, co se snaží se mu vykroutit. Nemůžu ti pomoct. Nebo můžu? "Počkej." křiknu na Radima. Otočí hlavou a poslouchá. 
"Půjdu místo ní." Takhle ti pomůžu, nevím jestli si to zasloužíš, neznám tě, ale něco mi říká, že za záchranu stojíš. Radim se zasměje a pustí ji, jde ke mně, ale já už směřuji ke dveřím. Naposledy se ohlédnu na Kláru a vycházím ze dveří. 

Nejsem připravená na to snést další bolest, nejsem stroj ani robot, jsem jen dívka. Dívka, která tady na tom místě ztratila kus sebe. Svou nevinnost. Možná ji tu ztratilo mnoho dívek. I Klára ji ztratí, nelze ji ochraňovat do nekonečna, lze jen oddálit její utrpení.