„Unesená Katka T."

Kapitola 20

Stála jsem jako opařená a čekala, co se bude dít. Chvíli ticha vyplňovalo Klářino skučení. Na svém těle jsem cítila pohledy toho muže, který mi nebyl ani trochu sympatický. Díval se na mě jako na svůj majetek a v tu ránu mi bylo jasné, co se tu děje. Naše pohledy střetly, ale já otočila tváří, jako bych ukazovala slabost. Tohle je další tvář, která mi bude ubližovat, další tvář, kterou si nechci pamatovat.

"Beru." ozvalo se. Když jsem se odhodlala podívat zpět, viděla jsem jak si Radim s mužem podávají ruce a muž odchází. Kéž bych ho už nikdy neviděla. Radim ke mně přišel s úsměvem na tváři, šťastnějšího jsem ho snad za tu dobu, co tu jsem neviděla. Z jeho úsměvu, se mi akorát vlévaly slzy do očí a jeho věty zrovna také nepomáhaly.

"No vidíš, za chvíli budeš mít nového majitele." smál se mi do tváře. Bylo lehké spočítat si, kolik je 5 a 5, Radim je šťastný, protože za mě dostal peníze, řekla bych, že dost peněz. Škoda, že se nepodělil, ráda bych věděla, jak cenný je můj život. 

Vzpomněla jsem si na šroubovák, který svírám v ruce. Stiskla jsem ho a cítila studené ostří, které jsem si přála aby skončilo v Radimové paži, krku, kdekoliv kde by mohl cítit bolest. Mé myšlenky zastavil Jake, který se postavil do dveří. Jako vždy tam byl, aby zahnal mé špatné myšlenky. Buď jsem tak nápadná a nebo si jen umí vybrat chvíli. Možná moje myšlenky nebyly špatné, možná by nebylo špatné způsobit jim na oplátku to, co cítím já. Ale na tu bolest by nestačilo jen jedno bodnutí šroubovákem, v budoucnu si vyberu jinou chvíli a oni za tohle všechno zaplatí. Nebuď směšná, ty už nemáš budoucnost.

Odhodila jsem šroubovák na zem. Oba na to nechápavě koukali a Radim se pro něj ihned sehnul. "Kde jsi to vzala?" máchal mi šroubovákem před obličejem. 

"Shnij v pekle." šeptla jsem a došla k Jakovi, který mě zavedl zpět do mojí místnosti. Vlastně naší.. teď už bude jen Kláry. Lehla jsem si na matraci a znovu se zadívala na strop, jako bych na něm měla najít všechny odpovědi. Nechci myslet na to, co se stane dál. Jak to tu Klára beze mě zvládne, už ji nikdo neochrání, kam chtějí poslat mě a ke komu? Nechci myslet. Zvedla jsem se z matrace a přešlapovala. Nechci nic. Chci jen umřít. Sáhla jsem pod matraci a nahmatala žiletku, kterou jsem přiložila na zápěstí.