„Unesená Katka T."

Kapitola 33

"Jak dlouho ještě?" zeptala jsem se nervózně. Neměla jsem z tohodle prostředí vůbec dobrý pocit, pořád jsem se necítila úplně v bezpečí.
"Říkali 20, ještě mají 12 minut." odvětil jeden z mužů a dál pokračoval v kopání. Konečně jsem v dálce uslyšela houkání sanitky a jakoby se mi odvalil velký kámen ze srdce. Sanitka zastavila kousek přede mnou a vystoupily z ní 2 záchranáři. Já jsem stále seděla na silnici. V roztrhlých, zablácených, červených šatech jsem musela vypadat jako nějaká prostitutka.
"Slečno, můžete vstát nebo máme podat nosítka?" zeptal se mě chlápek s hnědými kudrnatými vlasy.
"Já nevím." fňukla jsem. "Asi to zvládnu po svých." řekla jsem a chlápek mi pomohl vstát a dostat se do sanitky.
"Jsem z Vyškova, potřebuju se tam dostat." řekla jsem když jsem ležela na lůžku v sanitce.
"Nebojte slečno, přesně tam vás vezeme." odvětil muž. "Teď tady s vámi zůstane naše sanitářka, která vás vyšetří a my s kolegou budeme řídit, čeká nás asi hoďka cesty." dodal a já jen přikyvovala.
Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. Tak moc se mi chtělo spát.
"Slečno, musím vás vyšetřit, nesmíte teď usnout, řekněte mi co vás bolí." Mluvila na mě blond mladá žena, která mi i svým hlasem byla velice sympatická. Bolí mě srdce, doktorko. Bolí mě celé tělo a popravdě si myslím, že už mě nestihnete zachránit, protože ruku už skoro necítím a doslova cítím jak se mi v břichu vytváří kámen, který mě táhne pryč. Pryč z tohodle nechutného světa. Ale to vám neřeknu, protože je tu něco, co chci a potřebuju udělat, než budu moct jít.
"Nic paní doktorko." nahodila jsem soucitný úsměv. "Mohla bych si prosím moc zavolat? Je to nesmírně důležité." poprosila jsem.
"Ne první vás vyšetřím." odbila mě.
"Prosím, chci slyšet svou mámu."
Blond žena si povzdechla a začala z kapsy vytahovat telefon. "5 minut." řekla a podala mi ho. Začala jsem do telefonu naťukávat číslo, které mi i přesto všechno utkvělo v paměti. Zmáčkla jsem anglické slovíčko call a přiložila si telefon k uchu.