„Unesená Katka T."

Kapitola 14

"Nesahej na mě, umím chodit sama." štěkla jsem po Radimovi, který mě držel za paži a táhl za sebou. Nikdy se nenaučím jejich poslušnosti, vždycky se budu bránit a pořád myslím na to jak uteču a budu volná. Představuji si setkání s rodinou a přáteli, Mám tu dost času na přemýšlení a v hlavě si promítám všechny možné způsoby jakými mámě řeknu jak moc mi chyběla. Po všech těch představách se toho ale začínám bát. Co když to nebude takové jaké si představuji? Co když mnou máma opovrhne? Neměla by, je to přeci máma, ten nejdůležitější člověk v našem životě, ale poté, co jsem tu všechno zažila, co všechno mě donutili udělat.. opovrhuji sama sebou. Ze začátku jsem si říkala, že je to jiné. Já neprodávám své tělo, nedělám to dobrovolně, nemám se za co stydět, ale po čase, mi přijde, že na tom nezáleží. Za každou špatnost, co tu provedu, když neposlouchám, odmlouvám, peru se, mi říkají, že jsem jen kus masa, se kterým si pohrálo tolik chlapů, že už by ho nevzal do pusy ani pes. Nevěřila jsem jim, ale teď? Kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsi? ptám se sama sebe. Byla jsi obyčejná holka s úsměvem na tváři, která měla přátelé, rodinu, budoucnost. Teď? Ta holka už nemá nic a je pryč. A tak se ptám, kdo se z tebe stal a budeš mít někdy všechny tyto prosté věci zpátky?  

Sedám si na postel a Radim za mnou zavírá dveře. Jsem zase na té velké posteli, na které to všechno probíhá. Chci tohle místo vymazat z paměti. 

Do dveří vchází chlap, který se přišel pobavit a nezajímá ho, co zažívám, že mám strach. Kdysi bych nevěřila, kolik zlých lidí chodí mezi námi. "Je čas." řekne a kouká na své hodinky. Přistoupím k němu a pohlédnu mu do očí tak jako každému předtím. Pamatuji si všechny oči a ve všech vidím to samé. Zlo. 
Teprve pak když odvrátím pohled od jeho očí, všimnu si, že v ruce drží byč. Některým nestačím jen já a mé tělo, někteří k tomu všemu chtějí vidět i krvavé rány a modřiny, chtějí mě mít pod kontrolou, jako nějaký dobytek.

Dnes jsem dopadla špatně. Bolí mě celé tělo a nejvíc záda, do kterých jsem dostala byčem. Mám oteklé oči a z nosu mi teče krev po všech těch ránách. Zavírám oči a ráda bych je už zavřela naposledy, ale nemůžu odejít, i po tom všem se nechci zabít, upínám se k jedné věci, která mě tu drží. Víra. Víra v to, že se zase uvidím se svou mámou. Že zase ucítím její věčně chladné ruce na mých vlasech, že uslyším její příjemný hlas, že uvidím jeji nejkrásnější oči, ze kterých čiří láska. Neodcházím kvůli ní.