Cesta se táhla, vysilovala mě, ale i tak jsem pokračovala. Na chvilku jsem se zasnila jaké to bude až budu doma. Vrátí se vše do normálu? A co prvního řeknu mámě? Co až uvidím Dominiku? Ikdyž všechno zní tak složitě.. "chci dostat šanci" šeptala si pro sebe. "Chci dostat šanci říct mámě, to co jsem dřív neříkala, chci vidět svůj pokoj, chci zažívat svoje každodenní problémky." uchechtla jsem se. "Chci dostat šanci na druhý a lepší život." dodala jsem. Přes svoje oči zavalené slzami jsem skoro nic neviděla. Promnula jsem je a zaostřila. Když jsem obešla začátku, konečně jsem něco viděla.
"To není možný." zaradovala jsem se a rozběhla se. Běžela jsem tak rychle s pocitem, že už zachvíli bude konec. Udýchaná jsem se zastavila před 5 muži, kteří opravovali silnici. Všude byla spousta červených pásek a kuželů a na mě toho bylo tolik, že jsem nevěděla jak začít.
"Prosím pomozte mi, byla jsem unesena, jmenuju se Kateřina Tovarová." vykládala jsem, ale měla jsem pocit, že ani jeden muž mě nějak neregistroval.
"Tvoje jméno by nám mělo něco říkat?" řekl jeden z mužů opřený o lopatu. V tom jsem pocítila pocit strachu. Bála jsem se mužů a tihle nevypadaly nějak důvěřivě.
"Zavolejte policii a sanitku PROSÍM!" zahysteřila jsem.
"Okej volám." řekl jeden z nich. Vydechla jsem si. On opravdu volá. Oni sem opravdu přijedou a odvezou mě. Bude konec. Nemůžu tomu uvěřit. Stála jsem nevěřícně a poslouchala hovor muže.
"Nacházím se na Novosadské, opravujeme silnici přiběhla sem dívka se jménem Kateřina Tovarová, prý byla unesena. Je zraněná přijeďte rychle." Ukončil hovor a přistoupil ke mně. "Sanitka tu bude za 20 minut a policie pak přijede do nemocnice." řekl mi.
"Dobře moc děkuju." usmál se na mě.
Hlavou mi vrtalo jaktože je mé jméno neznámé. Nečtou snad noviny? Nebo je můj případ tak starý? Nebo jsem někde, kde jsem úplně neznámá?
"Jak daleko jsem od Vyškova?" zeptala jsem se muže, který stál opodál.
"Vyškov tyjo, takovejch 60 kiláků to asi bude." odvětil.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se posadila na silnici a skrčila nohy k sobě. Muži mi pohled nevěnovaly, jakobych tam nebyla. Už to bude dobrý, musí být. Řekla jsem si a utrousila jsem další slzu, tentokrát ale slzu štěstí.
ČTEŠ
„Unesená Katka T."
Mistero / ThrillerPod mým bezvládným tělem jsem cítila jen studenou podlahu na které jsem ležela. Cítila jsem vlhký, studený vzduch. Stále jsem ale nevěděla kde to jsem. Mé oči byly křečovitě zavřené. Celým tělem mi projížděla ostrá bolest. Ještě nejsem mrtvá, řekla...
