„Unesená Katka T."

Part 11

Probudila jsem se v místnosti, ve které jsem už byla. Uviděla jsem matraci a doplazila se k ní. Schovala jsem pod ní své 2 doslova smrtící zbraně a pak jsem jen čekala. To je na tom to nejhorší, vím, že příjdou a budou mi ubližovat, mučit mě a vím, že všechna ta způsobená bolest odezní, ale nevěděla jsem, kdy příjde. Můžou to být 2 hodiny, hodina a nebo teď. Slyším kroky. Rázem se mi naskytne pohled na otevřené dveře, ale já se nedívám, můj pohled je zaměřený na podlahu, na které sedím. Je studená, vlhká, popraskaná. Možná tu předemnou byla holka, která svými nehty vytvořila rýhy na které se dívám.
"Je docela plachá." řekl nějaký muž. Další neznámý hlas. Další psychopat. Nechci poznávat nové muže. Nechci pomyslet na to, že i tito muži mají rodinu, ke které se každý večer vracejí a hrají si na dokonalé partnery.
"Hej." šeptl muž a vzal si mou tvář do svých rukou. Zavřela jsem oči a nevzpírala se. Chvíli se nic nedělo. Ikdyž jsem ho neviděla cítila jsem, že mě pozoruje. Pohladil mě po pramenech vlasů a mnou projel mrazivý pocit. "Ne!!" vzlykla jsem hystericky. Čas otevřít oči. Čas čelit zlu.
Nejen že mě pozoroval on, stáli za ním i ostatní Radim, Jake.. tolik testosteronu.. pomyslela jsem si.
Koukali na mě zmateným pohledem. Jakoby říkali: co ti je? Haló před pár dny jsem byla unesena. Odtržena od své rodiny, znásilněna. Dokážete to vy natvrdlý chlapi pochopit? Jejich výraz mě utvrzoval v tom, že ne.
Odhodlala jsem se k prvnímu kroku a postavila se na nohy. Čel tomu!

"Jdeme." řekl Jake a ukázala směrem ke dveří. Rozpohybovala jsem své nohy a šla. Narovnaná ramena, brada vzhůru, tak jak mě učili. Poslušně jsem ho následovala a prohlížela si jeho záda a ramena. Došli jsme do pokoje s manželskou postelí. Hned mě napadlo co se stane. Otočila jsem se na Jaka, ale bylo pozdě, uviděla jsem jen zavírající dveře. Sedla jsem si na postel a zase čekala. Po chvíli mě to přestalo bavit a zalehla jsem. Po dlouhé době pohodlné místo a ne rozpáraná matrace. Mám ráda spánek. Zapomenete na tu bolest, kterou vnímáte v realitě a přesunete se do snů. Občas tam vídám mou rodinu. Doufám, že je dnes zase uvidím.

Nechápavě se rozhlížím po zdech a vzpomínám si kde jsem a že jsem usnula. Někdo se dotýká mého těla, zaregistruje moje hlava jakoby mi dávala varovný signál. Otočím se a vidím ležícího chlapa. "Panebože!" vyjeknu leknutím a vyskočím z postele.

"Škoda, že jsi zničila tak krásnou chvilku."

"Kdo jsi?!" ptám se nechávě a přitom ho znám. To on si před chvílí bral mou tvář do svých rukou a říkal o mně, že jsem plachá. Možná bych mu měla ukázat jaká skutečně jsem.

"Jsem Martin a na 2 hodiny jsem si tě pronajal."

To se mi jen zdá. To nemůže být pravda. Přece si mě nikdo nemůže pronajmout jako nějakou věc. Panebože 2 hodiny, tak dlouhá doba. Probuď se, vymysli něco, udělej něco. Myšlenky v mé hlavě se vířily jedna přes druhou.
Obešel postel a začal mi stahovat tričko. Jako opařená jsem se nechala. Nechala jsem ho ať si vezme mé tělo, ať ho pošpiní, ale má duše, na tu mi nikdo nesáhne, nikdo mi ji nevezme. Zůstane stále čistá.