„Unesená Katka T."

Kapitola 27

Je to stejné jako probouzet se ze spánku, když vás někdo omráčí. Pomalu přicházíte k sobě dokud neotevřete oči. I přes svoje otevřené oči nic nevidím, cítím, že mám na hlavě šátek, který je utáhnutý tak moc, že mě tlačí do tváří. Vzpomenu si na uvolněné ruce a provaz pohozený na parkovišti na kterém už dávno nejsme. Šátek sundám a dám si ho do klína. Můj pohled se zaměří na rychle ubíhající krajinu za oknem auta. Nemám ani ponětí, kde jsme.

"Promiň za tu ránu." řekl můj spolujezdec. "Bezpečnost." dodal.

Nijak se mi s ním nechtělo vykládat. Proč by se mi taky mělo chtít. To jediné co, mě teď zajímá je kam jedeme a kde teď jsme, ale odvahu zeptat se nemám. Sáhnu na hlavu a bolestí trochu syknu. Vypadá to na další modřinu.

"Tady máš nějakou vodu a něco na jídlo, jestli chceš." ukáže prstem na přihrádku.
Vodu a jídlo? Takový servis bych ani nečekala. Celkově nechápu jednu věc. Proč neležím svázaná v kufru? Otevřu přihrádku a spatřím vodu a nějaké sušenky. Vodou nepohrdnu, ale sušenkama ať si uplácí jinou. Zase jsem umanutá, i v této situaci a vždycky budu, ikdyž mám hlad, ty sušenky si z principu nevezmu.

"Nebudeš jíst?" zeptá se, když si všimne, že sušenky stále leží netknuté v přihrádce. Neodpovím.

"Dobře." odpoví si sám. Nemůžeš chvíli mlčet prosím?

"Jsem Matěj jinak a ty jsi?" Ne, nemůže mlčet. Dělá si srandu? Veze si v autě holku za kterou si zaplatil a neví jméno? Zase se nedočká odpovědi.

"Tak hele jestli se nebudeš bavit, můžeš vzít místo v kufru." řekne a ukáže rukou dozadu.
Uzavřený prostor, který se mi vybaví mě vyděsí a tak se odhodlám k odpovědi.
"Vždyť víš jak se jmenuju, tak proč se ptáš?" zachraptím trochu.

"Ze slušnosti." odvětí ironicky.

"Kateřina." odpovím otráveně.

"Výborně."
Po skončení krátkého nucenného rozhovoru se znovu rozhlédnu po okolí. Sice jedeme po silnici, ale nikde tu nejsou žádné auta.