„Unesená Katka T."

Part 5

Den kdy mě unesli byl 24. června. Sobota. Nevím jak dlouho tu jsem a nevím ani kolik je hodin, jestli je ráno nebo večer, všechno to tu splývá dohromady. Od doby co se tu ti dva ukázali za mnou nikdo nepřišel, příjde mi to jako věčnost. Asi už chápu význam věty: „Necháme ji podusit.“
Mám strašný hlad a žízeň, nic mi tu nenechali. Třeba mě chtějí takto zabít.

Konečně. Světla se opět rozsvicují a já slyším jak někdo otvírá ty zatracený dveře. Zase ti dva. Nic tentokrát neříkají jen ke mně jdou a zvedají mě za paže. Nemám už totiž sílu postavit se na vlastní nohy. Vláčí mě nějakou dlouhou chodbou, několikrát zatáčíme a jsou tu i schody. Nic ale nevidím, jeden z nich mi totiž zakryl rukou oči.
Dotáhnou mě do nějakého pokoje, kde je stůl s pěti židlemi. Posadí mě na jednu z nich a pak si sednou naproti mě.

„Už se s tebou dá normálně bavit?“ zeptá se mě jeden z nich. Přikývnu.

Udělala jsem dobře. Za své přikývnutí jsem dostala pití a jídlo. Připadám si jako nějaký pes, který splnil povel a dostal pamlsek. Doslova se vrhnu na sklenici s vodou a rázem je půlka pryč.

„Myslím, že je čas mluvit.“ řekne jeden z nich. S plátkem jablka v ruce si dávám nohu přes nohu a pokynu hlavou. Výcvik psa pokračuje.

Nejdřív se oba představí. Začne ten kterého jsem přeprala. Jmenuje se Radim. Až teď si ho pořádně prohlížím. Blonďák, světlá až bílá pleť, má zelené oči stejně jako já. Je to idiot, s velkým egem řekla bych, skoro jako všichni blonďáci, co znám.
Druhý je Jake, nevím jestli se tak fakt jmenuje, možná mu tak jen říkají. Snědá pleť, modré oči, tmavé trochu kudrnatší vlasy, vypadá o dost lépe než Radim, ale jde z něj větší strach. Postavu mají oba stejnou, svalnatou.

„Nebudeš odsud utíkat, budeš dělat to, co ti řekneme, budeš poslouchat, když to bude podle nás, možná ti časem řekneme o co jde.“ řekl Jake.

Neodpověděla jsem.

„Rozumíš?!“ dodal. Teď se musím rozhodnout. Buď budu hrát podle jejich pravidel, držet pusu a krok a možná budou mírnější v tom, co mi chtějí udělat, určitě mě tu nechcou na uklid a vaření. Ale co když ne. Měla bych se jim postavit? Ale stát proti dvoum chlapům, kteří jsou o hlavu vyšší než já, to nezvládnu. Nemůžu se sebou nechat zametat jako kus hadru. Nemůžu si to nechat líbit.

„Ne, vždycky se budu snažit utýct, a jednou se mi to i povede.“ křikla jsem. Chtělo to tolik odvahy, ale co můžu ztratit.

Chytil mě pevně za tvář. „Mohlo to být úplně jinak.“ Schytala jsem facku. Odvrátila jsem od něj tvář. Nemohla jsem se na něj dívat. Co bych teď dala za to být doma, poslouchat ty kecy od mamky a taťky, jestli jsem si myslela, že to, co od nich poslouchám je jako v  kriminále, tohle je teda jako v pekle.

„Jdeme.“ řekl Jake a sápal se mi po rukou. „Ne -ee!!“ zařvala jsem a začla sebou škubat aby mě nechytil. Nechci už cítit žádné dotyky. Přispěchal mu na pomoc Radim, společně se jim podařilo mě chytit i přes moje hysterické pohyby. Zase mi něco píchli do krku. Tma.

Probrání bylo zase bolestivé. Co to do mě píchaj, že mě vždy tak bolí tělo. Když jsem se tak nějak vzpamatovala, zděsila jsem se. Visela jsem přivázaná za ruce na provazu. Byly tak pevně přivázané, že při každém cuknutí se mi zaryly až do krve. To ale nebylo to nejděsivější. Když jsem se na sebe podívala byla jsem jen ve spodním prádle. Rozhodně nebylo moje.