„Unesená Katka T."

Kapitola 30

Jsem tak blízko, možná mám domov na dosah rukou. Sice mě děsí pomyšlení na to, jak bude můj život pokračovat, ale příjde mi to reálnější než si představit, že můj život skončí. Že přes ten jeden velký boj, zůstanu ležet bez hnutí. S touhle myšlenkou jsem otevřela oči. Výhled směřoval zase na nebe. Tentokrát na něm byly bílé mraky. Nevím o kolik se čas posunul, ale co vím je, že tu sakra nechci ležet až do setmění.
Představa a odhodlání zvednout se a jít domů byla tak dokonalá a já za ní chtěla jít. Ale každé moje pohnutí ve mě vyvolalo ostrou bolest. Podívala jsem se na pravou ruku, která mě bolela. Vypadalo to na vykloubení nebo vyvkrnutí nebo nevim co, nejsem schopna určovat diagnozu jen vím, že to příšerně bolí. Dalším problémem bylo břicho na levé straně, na povrchu bylo jen pár odřenin, ale i tak jsem věděla, že něco v pořádku není.
"Notak pojď!" zanadávala jsem si, když jsem klečela v příkopu a snažila se vyškrábat ven. Nebyl hluboký, ale zato dost strmý, když k tomu připočítám ruku, se kterou nemůžu hýbat, moje šance dostat se odsud je velmi nízká.
"Halo je tam někdo?!" zkusila jsem další šanci, ikdyž jsem předem věděla, že je marná. A taky byla. Jediná možnost teda byla, jít dál. Rozhlédla jsem se a měla jsem 3 možnosti.
1. Vydat se doleva.
2. Vydat se doprava.
3. Otočit se za sebe a jít přímo do pole.
Při pohledu na pole jsem 3. možnost zavrhla, poslední co chci je ztratit se v poli. Takže doprava nebo doleva? Pravá strana mi byla o něco sympatičtější. Vydala jsem se rychlejší chůzí a potom jsem se dala i do běhu, protože už jsem opravdu chtěla pryč z tohodle příkopu, kde se cítím ještě víc bezmocná.