„Unesená Katka T."

Kapitola 23

Zakoukám se na šaty, které vykukují z tašky a všimni si, že pod nimi ještě něco je. Skrývala se tam malá kosmetická taštička. Vevnitř byly šmínky jako makeup, řasenka. Ihned se mi to spojilo s Radimovými slovy "ať nějak vypadáš". Pod lahvičkou makeupu jsem uviděla zrcátko. Zvedla ho a chvíli váhala jestli se na sebe podívat. Už dlouho jsem se neviděla. Neviděla jsem ani svou postavu, kterou jsem si hlídala, ale cítila jsem na sobě že jsem zhubla, nebo spíš zeslábla. Jedním okem jsem koukla na půlku mého obličeje. Kruh pod okem, dlouho neupravované obočí. Přesunula jsem zrcátko na šířku abych se viděla celá a zahleděla jsem se do svých zubožených očí, pod kterými byly tmavě fialové kruhy, výrazné hlavně u koutku oka. Pozornost jsem věnovala i rozkousaným rtům, což byl můj největší zlozvyk a ani tady mě neopustil. Bylo fajn se zase zkulturnit. Zakrýt ty kruhy, zvýraznit oči a rty, vytrhat a zvýraznit obočí. Vždy mi to dodávalo sebevědomí a jako každá holka jsem se cítila krásnější. Ovšem nyní už mi na tom nezáleželo tak jako předtím. Začala jsem se navlékat do šatů. Svým způsobem jsem z nich měla strach. Rudá barva ve mě vyvolávala zvláštní, přecitlivělé pocity. Byla jsem zvyklá na neutrální barvy; černou nebo šedou. Šaty mi byly nad kolena. Až teď jsem si všimla modřiny na svém kolenu. Připadám si jako žijící mrtvola.
Opřela jsem se o zeď a čekala. Můj pohled se přesouval na Kláru nebo na dveře. Až teď mi došlo, že ji vlastně musím opustit. Bojím se o ni, bojím se toho co čeká mě i ji. Která z nás dvou to dotáhne dál? Možná se jedna z nás vrátí domů. Chci ti říct sbohem, rozloučit se, ale když vidím jak sladce spíš, jak alespoň nachvíli nemusíš přemýšlet a bát se.
Uslyším kroky, zvednu se ze země a opráším se. Dojdu ke Kláře a pohladím ji po prameni blonďatých vlasů. "Zvládneš to tady." špitnu. Pak už svůj pohled směřuji jen ke dveřím a počítám do 20 než uvidím nečí tvář.