Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

Breathless - prolog

Tohle je můj nový příběh :)) Věnuju Vám ho všem jako takový předčasný vánoční dárek ode mě. Doufám,že se uchytí a bude se vám líbit :) Hodně jsem se snažila a věnovala tomu spoustu svého času :* Napište mi kdyžtak,co si myslíte,moc bych to ocenila! :))

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

 Missing The XX

**Někdy to na mě příjde a já cítím úplně všechno. Někdy ale naopak necítím vůbec nic. Už ani nevím,co je horší; Topit se ve vlnách,nebo umírat žízní?

"Už nemůžu kluci. Chci skončit," řekl jsem mým čtyřem nejlepším kamarádům,kteří seděli naproti mně v místnosti, kde jsme se sešli na zvukovou zkoušku před zítřejším koncertem v O2 aréně.

Dusil jsem se. Byl jsme na kraji svých sil. Tři roky byla sranda,ale teď se na mě všechno začalo lepit. Tisk na nás tlačil, managment nás nutil víc a víc pracovat. Byl jsem unavený a problémy, kterými jsem procházel nebyly v tomhle období nejlepší.

Všude, kde jsem byl si všichni mysleli, že mě znají. Bavili se se mnou jako s kamarádem, ale když jsem odešel byly to všude jen pomluvy. Prý jsem byl s onou, potom s tou druhou, užil si s tou brunetou .. Nikdo mě neznal a všichni říkali jen a jen lži. 

Popravdě už ani já sám jsem nevěděl, kdo jsem. Okolí mě zničilo a já svůj život nesnášel, i když jsem dělal práci, kterou jsem vždycky chtěl. Zpěv byl můj život, ale lidé v tomhle světe mě ničili a já už jsem ani nebyl ten Harry, jako dřív. Byl jsem prázdný, naprosto bez jediného dobrého pocitu. Jediné, co jsem cítil bylo zklamání. Zklamání ze sebe samého.

"Harry, všichni jsem unavení, ale zvládneme to." řekl Liam a kluci přikývli. Nemělo cenu je přesvědčovat o tom, že to nezvládám. Už ani oni mě neznali. Nevěděli co dělám, když jsem doma sám a nenávist mé osoby mě úplně pohltí.

"Myslím, že bys měl jet domů a dát si dneska volno, zítra se sejdeme ráno v aréně a domluvíme se," řekl Zayn a kluci souhlasili.
  "Díky, kluci," řekl jsem a levou rukou jsem si přejel po předloktí pravé ruky, které bylo pokryté čerstvými jizvami z dnešního rána. Musel jsem si tu bolest připomenout, musel jsem si ubližovat.

"Bude líp, Harry, víme, že je toho dost, ale zvládneme to," řekl Louis a poplácal mě po rameni. Instinktivně jsem si stáhl rukávy košile, aby nikdo z nich nemohl vidět, co skrývám. I když už to ani víc dolů nešlo.

"Mám vás rád, kluci," řekl jsem a oni se na mě při mých slovech usmáli.

Neřekl bych to, kdybych nevěděl, že tohle dál nezvládnu. Nedokážu tady trpět už ani o hodinu déle. Musím něco udělat, než tohle všechno udělá něco se mnou.

"My tebe taky, Harolde," řekl Niall a usmál se na mě jeho všudypřítomným úsměvem, který mi ještě před rokem dokázal zlepšit den. Dnes už na mě neměl žádný ekekt.

Když jsme tu byli hotoví, odešel jsem z budovy, kde jsme s klukama měli schůzku. Byl jsem totálně na dně a cítil jsem se hůř než předtím. Nejspíš to bylo tím, co jsem plánoval.

"Možná, že to bude lepší, než tohle," řekl jsem sám sobě, když jsem nastoupil do taxíku,který na mě čekal. Už jsem ani neměl sílu nasednout do auta a dojet tam. 

"Kam to bude?" zeptal se mě starý, smradlavý chlápek za volantem, který ale vypadal šťastněji než já.

"Tam, kde jste mě nabral. A rychle," řekl jsem unaveným hlasem, pak se opřel do sedačky taxíku a přivřel na chvíli oči.

Musím odtud vypadnout ..