Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

4) Nejsem dost dobrý.

A Little Death The Neighbourhood

** Všichni říkají,že bude lépe. Mě je ale zatím jen hůř a hůř...

"Kde to jsme?" promluvil konečně Harry, když jsme došli na mé místo a já se zastavila.

"Tohle je mé.." řekla jsem a pak se posadila na kámen, který tu ležel.

"Tvé?" zeptal se překvapeně a povytáhl obočí.

"Ne, není to moje. Myslela jsem to tak, že," odmlčela jsem se. Nejspíš bych o tom neměla mluvit, ale chtěla jsem. Možná, že tohle byla příležitost, konečně o tom s někým mluvit. Řeknu mu to!

Harry

Pozoroval jsem, jak se na chvíli zasekla. Zdálo se, že neví, jak mi odpovědět. Po pár vteřinách, co se dívala do země a nejspíš nad něčím přemýšlela se na mě znovu podívala. Pokusila se otevřít pusu a něco říct, ale nepovedlo se jí to a tak ji zase zavřela a mlčky se na mě dívala.

V tu chvíli jsem si všiml, že se jí z oka vykutálela velká slza, která jí pomalu stékala po obličeji. Polkl jsem a nevěděl, co dělat. Stále se na mě dívala, ale její modré oči byly slzavé a ona asi stejně jako já nevěděla, co říct nebo udělat. Koukal jsem na Thalii, jak brečí a rozhodl se, že tu nemůžu jen tak stát a dívat se na to. Přešel jsem blíž k ní a otřel ji jemně slzy z obličeje, ale z očí se jí valily další a další.

"Nebreč," zašeptal jsem a uchopil do rukou její křehký obličej. Třásly se mi ruce, protože jsem vůbec nevěděl, co dělat. Jak ji utěšit?

"Prosím, nebreč," řekl jsem znovu a díval se na její rty, které se třásly. Snažila se uklidnit a zhluboka dýchala, ale moc to nepomáhalo. Slzy jí stále tekly z očí a mně se vůbec nelíbil pohled na to, jak tu přede mnou pláče. Cítil jsem se kvůli tomu provinilý.

"Omlouvám se," řekla konečně něco Thalia slabým hláskem, který zněl zlomeně.

"V pořádku, jen prosím neplač," řekl jsem znovu a ještě jednou ji setřel slzy z tváří. Zdálo se, že jsem uspěl a ona přestala brečet, jen tam tak seděla a dívala se před sebe a občas na mě.

"Bylo hloupé se tady rozbrečet," řekla po chvíli ticha. 

"Ne.. jen," neměl bych se ptát, ale mně to nedalo. Potřeboval jsem to vědět. Doufám, že se znovu nerozbrečí. "Proč?" zeptal jsem se a svraštil obočí. Zůstal jsem stát před ní, abych tu byl, kdyby se znovu rozbrečela. I když bych stejně nevěděl, co dělat.

"Myslím, že o tom nezvládnu mluvit," řekla a já jsem přikývl.

Naprosto jsem ji chápal a respektoval jsem její tajemství, protože já sám jsem měl své. Samozřejmě, že mi záleželo na tom, proč se rozbrečela, ale byl jsem ochotný respektovat to, že o tom nechce mluvit. Zatím.

"Dobře," řekl jsem a ona se pousmála. Byl to rozdíl oproti tomu, že před chvílí ještě brečela a vypadala, že jen tak nepřestane.

Chtěl jsem od ní odejít, abych jí (a hlavně sobě) dopřál trochu osobního prostoru, ale ona mě chytla za předloktí a zastavila mě. Za pořezané předloktí.

"Au," sykl jsem,rychle pustila mou ruku a trochu vyděšeně se na mě podívala. Sakra!

"Já.. chtěla jsem, abys tu zůstal. Co?.. Nechtěla jsem ti ublížit," vykoktala a stále vypadala zmateně. Jestli budu mít štěstí, tak na to nepříjde.