Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

35) Slib

You - The 1975

*Thalie

Sledovala jsem Harryho celou cestu. Pevně svíral volant, soustředil se na řízení, ale i přesto se na mě občas podíval a věnoval mi malý úsměv. Nemohla jsem přestat myslet na včerejší večer. To co se stalo bylo hodně zvláštní. Teda, čekala jsem, že to bude poprvé divné, ale docela mile mě to překvapilo. Nebylo to takové spocené a uspěchané, jako v těch nepovedených filmech. Ani to nebyla katastrofa a právě to mě na tom mile překvapilo. Harry se opravdu snažil, abych se cítila pohodlně a myslím, že v rámci možností se to i povedlo. Trochu jsem se uvolnila, když Harryho pravá ruka sjela z volantu a on ji položil na mé stehno. Pocit bezpečí, který jsem s ním cítila mě znovu ujistil o tom, jak moc tomu klukovi věřím a jak moc věřím v nás dva. Už jsem dál nechtěla, aby to byl on a já. Nechtěla jsem, abysme šli každý svou cestou. Chtěla jsem být jen s ním a kráčet po naší společné cestě. Moc jsem litovala toho, že Harry byl v tak složité situaci a nemohli jsme společně jít třeba do města na zmrzlinu, nebo na kafe. 

"Ani nevím, kam jedeme.." poznamenal Harry, když jel rovně na další křižovatce do neznáma.

"To nevadí. Je to právě na tom to nejlepší," řekla jsem a s úsměvem se podívala z okénka. Venku to vypadalo jako před bouřkou a já měla takový ten pocit, že jsme na světě sami. Nejezdila tu žádná auta, nechodili žádní lidé a to dělalo náš výlet ještě lepším.

Za pár minut jsme se najednou ocitli na silnici, která vedla těsně vedle srázu  ze skály. Kdyby jsme dostali smyk, nebo by se něco naneštěstí přihodilo, byli bysme mrtví v moři. Silnice před námi byla podle značky slepá, ale Harry stejně jel dál. Nechápala jsem proč jsme se raději někde neotočili, ale když jsme dojeli na konec silnice, který byl na úplném kraji skály, která se tyčila před dalekým a rozbouřeným oceánem, byla jsem ráda, že to Harry neotočil.

"Je to tady nádherný," řekla jsem a rychle vylezla ven z auta, abych mohla konečně nasát ten čersvý mořský vzduch. Tohle jsem milovala na naší části Anglie. Moře, díky kterému byl na pobřeží vždycky tak příjemný a zvláštně voňavý vzduch. Dodávalo to tomu kouzlo a takovou zvláštní a tajemnou atmosféru.

Harry za chvíli vylezl z auta a stoupl si vedle mě. Oba jsme se dívali před sebe na oceán, ve kterém nebyl vidět žádný ostrůvek, nebo třeba konec - jiná pevnina. Moře bylo hodně tmavě modré a vlny se rozbíjely o kraj skály, na kterém jsme stáli. Nebe bylo opravdu hodně děsivé a já cítila ve vzduchu společně se solí z moře ještě déšť. Věděla jsem, že se blíží bouřka a těšila jsem se.

"Sedej," ukázal Harry na místo vedle něj na kapotě našeho auta. Usmíval se na mě a já si k němu přisedla a opřela se o ruce, stejně jako on. Bylo krásné tady jen tak v tichosti sedět a pozorovat něco tak úžasného, jako byl oceán před námi chystající se na neúprosnou bouřku.

"Tady bych mohl sedět dny..." řekl Harry do ticha a šumění vln.

"Přesně.. Myslím si, že pobřeží severní Anglie je hodně nedoceněné," řekla jsem a podívala se na Harryho, který přikyvoval.

"Proč jezdit na Floridu, do Kalifornie, nebo podobně, když můžeš strávit dovolenou tady?.." podotkl Harry a já se zasnila.

"Až budu mít rodinu, budeme jezdit jenom sem.." řekla jsem a cítila Harryho ruku v té mé.

"Přesně na to jsem myslel," řekl Harry a já mu věnovala malý úsměv a pak si sedla blíž k němu, aby okolo mě mohl obmotat jeho silnou ruku a ukrýt mě v jeho teplém a přívětivém objetí. Ubíhaly minuty a my tady jen tak seděli, jako jedno tělo na kapotě našeho auta a pozorovali, jak se všechno kolem mění a připravuje se na příchod bouře. Mraky už byly téměř černé s trochou tmavě modré barvy. Moře pěnilo a vlny se rozbíjely čím dál tím hlasitěji o útesy, které jim bránily se dostat dál. Za chvíli jsme změnu pocítili i my, když začalo poprchávat a na nás začaly padat velké kapky deště.