Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

24) Harryho peníze

How - The Neighbourhood

** Kolikrát už jsi předstíral smích, zatímco jsi uvnitř umíral?

HARRY

Druhý den jsem dostal snídani a sestra mě upozornila na to, že po snídani pro mě přijdou a budu muset odejít. Snažil jsem se jí ptát na to, jak to se mnou vypadá, nebo jestli neví něco o tom, co se mnou chystají, ale jen krčila rameny a neodpovídala. Nejspíš to opravdu měla zakázané.

Párkrát jsem si kousl do chleba se sýrem, lokl si čaje a potom jsem tác odložil, čekal jsem, až pro mě příjdou. A doopravdy se za pár minut u mě v pokoji objevil Paul a kluci. Paul se na mě hned usmál, když mě viděl, ale nebyl to ten úsměv, který jsem u něj vídal obvykle.

"Ahoj, Harry," řekl mi a já se posadil na postel. Sestra už mě odpojila od všech přístrojů Jediné, co mi zbylo byl obvaz na ruce. Usmál jsem se zpátky na Paula a potom jsem se zvedl.

Bylo to těžké, stále jsem cítil, že jsem slabý a nejsem úplně schopný dělat to samé jako předtím. Měl jsem těžké nohy a už po pár krocích, které jsem udělal z pokoje jsme byl celkem zadýchaný. Rozloučil jsem se se sestrami, ale měl jsem pocit, že to není naposledy, co je vidím. Kluci mě jen jistili ze zadu a Paul mě vedl vedle sebe. Vyšli jsme zadním východem z nemocnice a tam čekala dvě velká černá auta s tmavými skly. Paul se před jedním zastavil se mnou a kluci společně nasedli do druhého.

"Vevnitř je Simon," oznámil mi předtím, než otevřel dveře.  "Chce s tebou řešit, co bude dál. A myslím, že bys ho měl poslouchat. Dnes ráno hrozil klukům, že pokud cokoliv ujede z cesty, bude to pro ně konec. A ty víš, že Simon nikdy nedělá šťastné konce," řekl mi Paul šeptem a já se na něj podíval a přikývl.

"Můžu?" zeptal jsem se a on přikývl, potom mi otevřel dveře do černého auta. Nasedl jsem na koženou sedačku a hned naproti mně seděl Simon v jeho slunečních brýlích usazených na nose a úsměvem na tváři. Oprava - ďábělským úsměvem na tváři. Byl jsem trochu nervozní už jen z pohledu na něj, ale věděl jsem, že to bude horší, až začne mluvit.

Hned, jak se zavřely dveře si Simon sundal brýle. Auto se rozjelo a vezlo nás na mě neznámou destinaci a já se připoutal ke kožené sedačce. Simon si mě prohlížel a když jsem se konečně klidně usadil, začal mluvit.

"Co říkáš na Cailin?" zeptal se mě Simon a já se zhluboka nadechl, předtím než jsem mu odpověděl.

"Zdá se být fajn," řekl jsem jednoduše a Simon s úsměvem přikývl.  

"Měl bys být spokojený, Harry. Snažili jsme se vybrat někoho, kdo svou roli bude hrát zodpovědně," řekl mi a já přikývl, jako kdyby to byla samozřejmost. Nemohl jsem dát najevo to, jak jsem doopravdy rozzuřený.

"A ještě otázka, Harry. Co máme udělat s tou holkou?" zeptal se mě. Ani nemusel říkat jméno, nebo upřesňovat o kom mluví, protože já to moc dobře věděl. Mé srdce začalo bušit rychleji při představě, že by někdo měl něco udělat s Thalií.

"Nic." řekl jsem celkem ostře. Bylo mi to ale jedno. Pokud půjde o Thalii, udělám cokoliv a nebudu se ohlížet.

"Myslím, že tohle téma si tedy necháme do mé kanceláře," řekl Simon a já na to nereagoval. Nechtěl jsem řešit záležitost Thalie, ale zase jsem mohl být rád, že se to trochu odložilo a já získal alespoň čas. 

"V tvém kalendáři je naplánované úplně všechno, co budeš dělat. Budeme tě mít pod kontrolou, Harry. Nemůžeme si dovolit další zaváhání, takže si dávej pozor. I když si budeš myslet, že tě nikdo nepozoruje, vždycky tam někdo bude," upozornil mě Simon a já si hleděl do klína, abych se mohl vyhnout jeho pohledu. Cítil jsem se před ním tak poníženě a nemohl jsem udělat nic, co by mi od toho pocitu pomohlo.