Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

20) Bez šance

Beyonce - XO

** Měl bych prostě umřít ; jsem jen chyba a ztráta času ...

Thalie

Pomalu jsem se probouzela. Prosím, ať to všechno byl jen sen. Řekněte mi, že to všechno byla jen hloupá noční můra. Teď se probudím a půjdu najít Harryho. Otevřu oči a bude tu vedle mě.

Se strachem jsem otevřela oči. Místo ve svém pokoji jsem ale ležela v obýváku. Porozhlédla jsem se s nadějí, že najdu Harryho. Nikde ale nebyl. Místo toho jsem spatřila mého tátu, jak sedí v křesle.

"Ahoj. Jak se cítíš? " zeptal se mě a já na něj chvíli jen koukala. Nechtělo se mi mu odpovídat. Po tom všem, co mi provedl bych s ním vůbec neměla mluvit. Jenže on byl poslední, kdo mi zbyl a jediný, komu jsem mohla věřit. Až po chvíli jsem si všimla, že má na klíně Tinyho a krmí ho z láhve mlékem.

"Nevím," řekla jsem upřímně. Bylo mi jasné, že to nebyl sen a že všechno co se stalo včera, byla pravda.

"Lio.. já nevím, co pro tebe teď můžu udělat, ale chci, abys věděla, že tu budu pro tebe. I potom, co se stalo," řekl táta a z jeho hlasu byla slyšet upřímnost.

"Díky, " řekla jsem a potom se podívala na Tinyho.  "Můžu si ho vzít?" zeptala jsem se a on vstal a podal mi Tinyho do náruče. Okamžitě mě začal olizovat a šlapat po mě.

"Nechám tě tu a udělám ti něco k jídlu, " řekl mi a potom vstal a odešel z obýváku.

"Tati," zavolala jsem na něj těsně před tím, než stihl odejít. Zastavil se a otočil se na mě.

"Co?" zeptal se starostlivě.

"To je ono, co? Tak to bolí, když ti odejde někdo, koho miluješ nejvíc na světě. Nečekaně, bez rozloučení? " zeptala jsem se a on si strčil ruce do kapes a podíval se na mě.

"Jsem si jistý, že si k tobě Harry cestu najde," řekl a potom odešel. Bylo pěkné, že si tím byl jistý můj táta, ale já si tím vůbec jistá nebyla. Věděla jsem, jak to v jeho světě chodí a to mě děsilo ještě víc.

Nechala jsme tátu odejít a potom jsem v obývacím pokoji osaměla. Nechtělo se mi vstávat z gauče, jediné, na co jsme se zmohla bylo hlazení Tinyho. Všechno kolem mi ho moc připomínalo. Hrozně moc mi všechno připomínalo Harryho. Když tu byl, bylo to jako kdyby na chvíli vyšlo Slunce. Teď ale byla tma a chladno a já úplně cítila, jak tu něco chybí. Nemohla jsem stále zpracovat tu informaci, že tu není. Zdálo se mi to tak nereálné. Pořád jsem čekala, že za chvíli přijde z venku a řekne mi, jak dnes pokročil s prací na zahradě. Vyzpovídá se mi ze všech jeho temných myšlenek, potom si lehne vedle mě, obmotá kolem mě jeho ruce a bude mě líbat a mazlit se se mnou. 

Nic se ale nedělo. Čas utíkal a Tiny na mém klíně usnul stočený do klubíčka. Já jsme se stále dívala na dveře a čekala, jestli Harry přijde. Nepřicházel a pokaždé další hodině na mě ta realita začala dopadat víc a víc. Mohly utéct tři hodiny od toho, co táta odešel. Snídaně, kterou mi přinesl ležela stále nedotknutá na stole a já si poprvé lokla čaje. Byl nechutný a tak jsme ho znovu položila zpátky na tác. Dřív, než jsme si to stihla uvědomit, jsem se rozbrečela. Konečně po tak dlouhé době uvědomování si, co se vlastně stalo, jsme to mohla vypustit ven. Všechny ty emoce, všechen ten smutek, který se ve mně za celé ráno nashromáždil šel ven v podobě slz.

Jak mu asi bylo? Probral se už? Zachránili ho vůbec?

Nemohla jsme přestat myslet na Harryho, který včera večer tak náhle odešel. Přála jsem si, aby mohl zůstat déle. A ještě víc jsme si přála, abych měla možnost se s ním rozloučit jinak. Doufala jsem, že ještě naposledy uvidím jeho úsměv, budu moci ještě jednou políbit jeho rty a nechat svou rukou zajet do jeho vlasů. Doufala jsem, že od něj uslyším, že si pro mě jednou příjde, ale bylo to jinak. Muselo to být jinak a já teď stále brečela nad představami Harryho vedle mě. Ale místo toho, abych cítila jeho teplo tu byla jen zima a tma.