Breathless (CZ// H.S. Fan Fic)

13) Nelži mi.

Otřela jsem si krev z úst a brady a podívala se na tekutinu na své bledé ruce. Potom jsem se pomalu zvedla, ale jakmile jsem se postavila, zatočila se mi hlava a já se svalila zpátky na zem. Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka jsem dýchala.

Cítila jsem, jak se vzdaluji. Stále jsem před sebou měla černěji a černěji, za chvíli jsem přestala vnímat zvuky a postupně mi přestaly pracoval všechny smysly. Byla jsem mimo, jediné , co mě obklopovalo, bylo ticho, tma a můj tlukot srdce.

"Thalie! Thalie!" slyšela jsem Harryho hlas, ale bylo to, jako kdyby byl několik metrů daleko. Chtěla jsem se po něm natáhnout, ale nešlo to. Nedosáhla jsem. Ani jsem nemohla zvednout ruku. Byla jsem bezmocná.

"No tak, Thalie! Otevři oči!" zakřičel na mě Harry.

"Mhnn," snažila jsem se mu něco říct, ale znovu jsem se vzdalovala. Padala jsem do tmy, do hloubky a stále níž a níž.

Vzbudila jsem se a převalila se na druhý bok. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem ve svém pokoji, ležela jsem na posteli a Harry seděl v mém malém křesle a měl zavřené oči. Hned jak jsem se ale pohla, abych se natáhla pro skleničku pití na mém nočním stolku sebou Harry škubl a probral se. Hned se na mě starostilvě podíval a když zjistil, že jsem v pořádku, přestal se tvářit tak soustředěně a ustaraně.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě, když jsem si párkrát lokla mého pití a pak jsem zase položila skleničku zpátky na stůl. Jak se cítím? Cítím se jako by mě přejel autobus plný vykrmených američanů a nacpaný kufry. Asi tak se cítím. Psychicky to není o moc lepší, protože když si uvedomím, co se stalo včera, když si vybavím, jak mě táta odhodil na zeď, když jsem mu chtěla pomoci a jak mě následně uhodil. Je mi na zvracení. Všechno tohle ale bylo absurdní, protože jsem věděla, že se musím postavit na nohy a být v pohodě. Harry je tady ten, který potřebuje pomoci a já si nemůžu dovolit, aby se strachoval o mě. Potřebuje se zaměřit na sebe.

"Fajn," řekla jsem a pak jsem se opatrně posadila na postel. Harry mě pozoroval, jako kdybych se měla každou chvíli rozpadnout.

"Ne, Lio. Nelži mi, jo? Včera.. ani nevím, co se stalo, ale hádám, že za to může ten.." Harry se zhluboka nadechl, aby se vyhnul urážce mého otce.  "On.. a ty mi řekneš, že jsi v pohodě. Byla jsi v bezvědomí a bylo to zatracených dvanáct hodin. Dvanáct hodin jsi prospala a nereagovala si. Myslíš si, že je to v pohodě?" Harry se mnou mluvil jemně, ale zároveň jsem slyšela, jak soustředěný je. Nechce abych mu lhala a jasně, že měl pravdu se vším, co tu řekl.

"Dobře," řekla jsem trochu otráveně z toho, že to musím všechno říkat nahlas. "Není mi vůbec dobře, Harry. Můj táta si na mě včera zase vybil svůj vztek a koukej, jak jsem dopadla," řekla jsem a sáhla si na svůj ret. "Mám rozseklý ret a můj otec se začal chovat jako největší hajzl. Ale víš co je ještě horší? To, že to s ním chci probrat. Chci vědět, proč to dělá a jestli za to můžu," řekla jsem Harrymu všechno, co se mi v tuhle chvíli honilo hlavou. 

"Víš co? Jestli s ním chceš mluvit, do toho! Půjdu ale s tebou a budu tam stát, protože nechci, aby ti znovu něco udělal. Bůhví, jak by to dopadlo tentokrát," řekl Harry a já se podivila. Nečekala jsem, že mě podpoří v mém nápadu.

"Opravdu?" zeptala jsem se stále trochu překvapená z Harryho souhlasu.

"Jo, ale nejdřív se podívám na tvůj obličej." řekl Harry a potom vstal z křesla. Jeho ruka nebyla vůbec obvázaná ani přelepená. Viděla jsem jeho jizvy a musím se přiznat, že to nebyl pěkný pohled. Bolelo mě to i za něj.