Sliby, které musíme dodržet

O pár let později

Seděla jsem zrovna v autobusu, když mi přišla zpráva od Adama, že na mě čeká na nádraží.

Tím autobusem jsem jela z města, kde mám univerzitu, na níž studuji medicínu. Co nejčastěji jsem jezdila domů, ale nechtěla jsem zanedbávat školu. Díky Bohu se tak nedělo a mně se ve škole dařilo. Doma to bylo furt stejný. Spousta práce.

Dorazili jsme na autobusové nádraží a já se s taškami nezastavitelně rozběhla k bráškovi do náruče. Slovo bráška je asi trošku přepálený. Bezmála dva metry svalů. Vyrost z něj skvělý chlap, který se dovedl postarat o celou farmu. Často si voláme, takže mám od něj ty nejžhavější novinky z domova.

Adam mě chytil do medvědího objetí, zvednul mě a zatočil se mnou. Zapískala jsem blahem a byla ráda, že už jsem doma. Není nic lepšího než být konečně doma. Každý musí přece znát ten pocit, když přijede domů, nadechne se a cítí tu vůni. Domov.

„Ty jsi ale vyrostla." Zkoumavě mě přejel pohledem na délku rukou.

„Není to tak dávno, co jsme se viděli." Mrkla jsem skepticky na něj.

„Stýskalo se mi."

„Jsi velkej jako hora. Síly máš jako stádo volů, ale vevnitř jsi strašnej měkota." Dala jsem mu pusu na tvář a zalezla do auta.

I s naloženými taškami jsme se rozjeli směr farma.

Bratr zaparkoval před naším domem. Velká téměř jako vila. Kdepak, úplná vila. Adam mi vyndal tašky a já šla hledat mamku. Je jasný, že jsme spolu věčně na telefonu, ale není nic lepšího, než si uvařit teplé kakao, sednout si spolu na terasu a drbat sousedku, který už zase nevyrostly cukety.

Mamku jsem našla na zahrádce, jak pleta záhonek. Sotva mě zahlídla, udělala to stejný, co já na autobusáku. Rozběhla se rychlostí divoké střely, že jsem měla až strach, že mě srazí. Objala mě, až jsem měla pocit, že ten kyslík se ani moc nepřeceňuje. Ale stejně není nic lepšího než takové to dušení z lásky.

„Jsem ráda, že tě mám doma, holčičko." Měla slzy v očích a já jsem chtěla řvát taky.

„Děláš, jako bych se vrátila z měsíce."

„Pro mě je zázrak, když se mi vrátíte domů."

Nebylo se čemu divit. Táta taky odjel a už se nevrátil. Mamka s námi zůstala sama a asi nikdy nikdo z nás nezapomene, jak za sebou táta zavíral dveře. A všichni jsme mysleli, že to určitě nebude naposledy. Těch věcí, které jsem mu ještě chtěla říct a těch, které mu chtěli říct mamka a Adam.

„Já vím, mami. Taky mi chybí."

Vzala jsem jí za ruku a dotáhla na terasu. Tam jsem ji usadila a zatím, co jsem vařila kafe, křičela jsem na ni z kuchyně zážitky ze školy. Kávu jsem udělala i Adamovi a všichni jsme si sedli na jednu hromadu a koukali do dálky, kam jen sahají naše pozemky.

„Co s tebou bude, až to doděláš?" zeptal se po chvilce Adam.

„Zůstaneš ve městě?" přidala se mamka.

„Nevím. Nepřemýšlela jsem o tom. Asi tu budu s vámi. Mohla bych dělat vesnickou doktorku."

Oba pokývali jen hlavou a dál mi nekladli otázky, na které jsem neznala odpověď a ani jsem znát nechtěla.

„Jak to jde tady? Něco jste říkali do mobilů, ale asi ne všechno." Čekala jsem teplé novinky, ale dočkala jsem se jen neurčitých výrazů a pohledů opačným směrem, než na mě.

Ihned jsem pochopila, že dál se snažit nemám. Možná další dny ukážou.