Sliby, které musíme dodržet

17. kapitola

Celé tři dny po tom úmrtí se k nám nepřiblížil ani jeden raněný a my měli čas na to, kurýroval ty, který u nás zůstali. Vyhýbala jsem se lidem a Doktorovi především.

Byla noc a já měla službu na pooperačním. Nemohla jsem spát a tak jsem si řekla plukovníkovi o noční. Když jsem se dokopala do postele a náhodou usla, vzbudila jsem se celá mokrá většinou s křikem.

Dnešní směna ale byla klidná. Všichni spali a nebyli v ohrožení života. Procházela jsem uličkou mezi lůžky a jako každou hodinu, kontrolovala spící.

„Pojď na chvilku ven." Zašeptal Doktor od dveří.

Lekla jsem se a málem upustila tác s teploměry. Nikoho jsem tu v tuhle hodinu nečekala a hlavně ne Prófu. I tak jsem odložila tác na stolek u posledního pacienta, kterého jsem zkontrolovala a šla ven.

On už seděl na jednom z pojízdných stolů, které jsou zaparkovaný u vchodu. Přisedla jsem si k němu.

„Jak ti je?" zeptal se.

„Dobře."

„Už jsi rozchodila toho smrťáka?"

„Ano."

„Budeš mi odpovídat jen jednoslovně?"

„My naivky na vesnici to tak děláme."

Hořce se zasmál. „Hezký, Sněhurko. Moc hezký. Myslíš, že mně se tu líbí? Myslíš, že jsem si to tu vybral? Že bych nechtěl praktikovat medicínu někde doma? Že se mi nechce zvracet kdykoliv otevřu ráno oči a uvidím zase ten zelenej stan? Nebo že je proti tomu kdokoliv z nás imunní? Tak to se pleteš."

„Kolik ti jich už zemřelo?" opáčila jsem se.

„To není ta správná otázka."

„Ne? Tak jaká?"

„Kdy jsem tu umřel já?"

„Ty?"

„Ano, stejně jako ty TEN den. Kdy sis uvědomila, že už jsi prázdná. Možná tu noc, kdy ses poprvé probudila s křikem a brekem. Možná poprvé, kdy jsi zjistila, že ti chutná zdejší kafe. Protože je ještě horší než fakt, že hniješ tady. Ztlumí tu bolest."

„Kdy jsi umřel ty?"

„Čtrnáct dní, patnáct hodin a šest minut od odlepení letadla ze země. Operaci přežil, zemřel po jedenácti hodinách na infekci, kterou už si přivezl. Ale stejně ... „ Myšlenku nechal viset ve vzduchu. Nebylo třeba to dokončovat.

„To je mi líto." Položila jsem mu ruku na rameno, ale vypadal, jako by to necítil.

„Jak ses sem dostala?" „Kdy umřel Štístko?" řekli jsme ve stejnou chvíli.

„Ty první." Šťouchnul do mě.

„Letadlem." Kdybych mu řekla, že jsem tu dobrovolně, musela bych mu taky vysvětlit, proč jsem se vyměnila za bráchu.

„Ty bláho. To byla vyčerpávající odpověď. S Hoplou je to jiné. On má pořád neskutečné pojítko se životem."

„Jaký?"

„Lásku. Jeho snoubenka je vážně obdivuhodná. Pravidelně píše dopisy a peče koláče, které mu pak posílá."

„Slyšela jsem, že je skvělá."

„To je. A skvěle peče." Zvedli se mu koutky. „Takže, proč a jak ses sem dostala?"

„Takže, jak se skutečně jmenuješ?" oplatila jsem mu sejně nepříjemnou otázku. Už jsem si zvykla, že tu nikdo nechtěl mluvit o svém životě a jména tu byla v anonymitě.

„Dobrou noc, Sněhurko." Vzal mě za ruku, stiskl ji a odkráčel pryč.

A moje noc byla dobrá. Po dlouhé době jsem usnula.