Sliby, které musíme dodržet

4. kapitola

V bratrově autě jsem zrovna byla na cestě do naší banky, když mi už po sté vibroval mobil. A já ho po sté ignorovala. Dala jsem si nahlas rádio a pomalu se blížila k cíli. Banka, kde si půjčili ty peníze, byla v nejbližším městečku. Možná spíš ve vesnici.

Vylezla jsem z auta a vešla dovnitř.

„Alice!" Ozvalo se, a když jsem se otočila, uviděla jsem známou osobu.

„Strejdo!" Jen strejda. Prostě se všichni na vesnici známe.

„Ahoj. Dlouho jsem tě neviděl. Slyšel jsem, že studuješ." Objal mě a usmál se. Úsměv neměl na rtech moc dlouho. „Myslím, že vím, proč jsi tu. Pojď se mnou do kanceláře." A vedl mě dozadu, kde měl moc pěknou kancelář.

Na stole byla fotka jeho ženy, tety. Hned vedle byl rámeček jeho dětí, které měli dost rozumu a zůstaly ve velkém městě a sem na hnůj se už nevracely.

Strejda si sedl za svůj stůl a já na ten druhý konec, který byl určený pro zadlužený chudáky, jako já teď. Asi.

„Maminka byla ve špatné situaci ..."

„To neomlouvá její tak špatné rozhodnutí."

„... Musela se postarat o farmu..."

„O kterou asi přijdeme." Skočila jsem mu znovu do řeči. Strejda se na mě zamračil a já sklapla.

„Máš obrovské štěstí. Všichni jsou chápavý a cítí s tvou matkou, vdovou. Zvládala to dlouhou dobu splácet a samotná půjčka nebyla tak velká."

„Zastav. Budou moje úspory stačit na pokrytí?" musela jsem se ozvat.

Strejda nakrčil čelo a mlčky chvilku klikal něco na počítači. Chvilka se nakonec trošku protáhla a já už si myslela, že na počítači kouká na nějaký film.

„Nebude." Koukl na mě a bylo mi do pláče. „Když převedeš všechny svoje úspory, bude to trvat ještě tři splátky, než bude dluh plně splacen."

Musela jsem se usmát, protože to byla zpráva, v kterou jsem ani nedoufala.

„Nechci ti ale radit, abys všechny peníze převáděla a platila jimi dlužnou částku."

„Převeď to. Hned."

„Opravdu?" zeptal se znovu a očividně chtěl, abych si to rozmyslela.

„Opravdu. A udělej mi splátkový kalendář na zbylé peníze, který musím splatit." Nechtěla jsem nic nechat náhodě a určitě to nenechat na matce a už vůbec ne na Adamovi.

Další dobu jsem musela čekat. Čekala jsem, než se peníze převedou, ale jako každá jiná velká transakce to bude nějakou dobu trvat. Pak jsem dostala splátkový kalendář a po krátkém hovoru se strejdou, převážně o tetě a jejich dětech, jsem odešla.

Nikam daleko jsem nedošla. Zastavila jsem se v parku. Tam jsem si sedla na lavičku a vytáhla mobil, který musel být unavený po tom všem zvonění. Zmeškané hovory jsem vymazala. Vytočila jsem číslo na svojí spolubydlící a volala.

„Potřebuju práci. Další, pokud to mám upřesnit."

„A kdy budeš spát?" zeptala se mě a já byla vděčná, že vynechala otázky, na které jsou jen dlouhé odpovědi.

„Spánek se přeceňuje."

„Říká studentka medicíny."

„Seženeš mi něco, než přijedu?" zeptala jsem se a koukala do vší té zeleně.

„Jasně."

„Letím. Budu ti vyprávět, až přijedu." Hovor jsem ukončila, ale domů se mi jet nechtělo.