Sliby, které musíme dodržet

11. kapitola

Šmudla mě provedl zbytkem tábora a tak jsem měla aspoň malou šanci se trošku zorientovat. Prohlídku ukončil v jídelně. Byla umístěná v rohu plátěné části tábora. Šmudla to odůvodnit tím, že ten hnus, co se tu podává, by měl být co nejdál od pacientů a navíc vítr většinou vane tak, aby smrad z jídelny cítil jen nepřítel.

Po cestě jsem byla hladová, ale nakonec jsem si dala jen kávu.

„Doktorko, vy nemáte hlad?" zeptal se mě můj průvodce s nadzvednutým obočím.

„Ne, děkuji. Ve vlaku jsem měla jablko."

Šmudlu jsem pobavila. „To bude Kejchalovi líto."

„Komu prosím?" otázala jsem se s údivem.

„Kejchalovi. To je náš kuchař. Támhle je." Ukázal na výdejový pultík, zamával na něj a ukázal na mě. Kejchal to vzal jako pozvání a nakročil si to přímo k nám.

„Zdáry, Šmudlo." Poplácal ho po rameni a pozornost přesunul ke mně. Natáhl ruku a představil se stejným jménem, jako ho už stihl zmínit Šmudla.

„Těší mě. Jsem Alice."

Kejchal se usmál. „Nečekejte, že vám budeme říkat křestním. Pro nás jen paní Doktorko. Jste na vyšší pozici a navíc doktorka."

„Tak doufám, že se po nějaké době ukáže, že mi budete moct tykat bez problémů."

„Snad." Usmál se na mě. Byl to taky postarší muž s knírkem a pivním břichem.

„Kejchale, co bude k večeři?" zeptal se Šmudla Kejchala, který si mě stále prohlížel.

Kejchal se nenechal vyvést z míry, a s pohledem stále upřeným na mě odpověděl: „Pomeje ze včerejška."

„To máme každý den." Tenhle komentář byl určený pro mě a já se musela zasmát.

„Konečně někdo, kdo se hezky směje. Už mě nebaví poslouchat jen řev těch koní." Ukázal Kejchal na Šmudlu a s rozloučením odešel.

Počkali jsme se Šmudlou, až dojde do kuchyně.

„To kafe je odporný, co?" Hlavou pokynul k mému téměř netknutému kafi.

„Nedá se to pít." Zasmála jsem se a měla mu za pravdu, že je to hnusný.

„Já to říkal. Teď, když mě omluvíte, paní doktorko, opustím vás a budu se věnovat zase papírům. Možná si z nich vytapetuji pokoj."

„Dobře. Snad nezabloudím." Zamávala jsem mu a sledovala jeho záda, jak se ode mě vzdaluje.

Snažila jsem se svojí pozornost upnout ke kafi a vážně se ho snažila do sebe nalít, ale nešlo to. Snad si jednou zvyknu.

„Heleďme se, koho nám sem čerti nesou." Ozvalo se mi za zády a zdroj této věty se mi krátce na to objevil v zorném poli.

Krásná, něco kolem jednoho metru a osmdesáti pěti centimetrů vysoká hora. Blonďatá hora s modrýma očima.

Přisedl si ke mně, naproti mně a nemínil zavřít pusu.

„Říkají mi Štístko, nebo Hopla, jak chceš. A tobě říkají jak?"

Usmála jsem se a napřáhla ruku. „Alice. Jsem tu nová doktorka."

„Bezva, já jsem taky doktor. Nejdřív jsem chtěl být prezident, ale všichni, koho znám mi řekli, že pokud se stanu prezidentem, tak se stěhujou. Nakonec z toho vyšlo to, že bych asi vládnul prázdné zemi." Dobrá nálada z něj přímo prosvítila tuhle plátěnou jídelnu.

Koukla jsem se na kafe, které mi připomnělo, že je na čase sesednout z duhy a vrátit se na zem. Hopla si toho všimnul. Popadl můj hrnek a odsunul ho na druhou stranu stolu.

„Tohle je fuj. Zabíjíme tím krysy. Chtěl jsem to poslat v lavorech nepříteli, ale Rejpal mi řekl, že by toho mohl nepřítel využít a porazit nás. Znáš se už s Rejpalem?"

„Ano, plukovník vypadá jako dobrý chlap."

„Je super. Podepisuje papíry a vypráví tam nahoře, jak to tu skvěle vede. My z toho naopak děláme vesele kůlničku na dříví." Mrknul na mě a já pochopila, že si dělá srandu.