Sliby, které musíme dodržet

19. kapitola

Další problém nastal po necelém roce mého pobytu v té shnilé bažině.

Třetí den operací v kuse nám přivezli další raněný.

Doktor dostal toho nejhoršího.

„Je tu spousta krve!"

„Hrozně to teče!"

„Bože, schytala to aorta!"

„Budeš to zachraňovat, Prófo?" zeptal se ho někdo, zatímco já sešívala střevo.

„Ano."

Trvalo to půl hodiny, než pacient zemřel.

„Sněhurko, dodělám to, ty vem Prófu na vzduch." Řekl mi Rejpal.

Předala jsem mu pacienta a vzala zcepeněného Doktora za ruku a vedla ho do šatny.

„Svlékni se." Nařídila jsem mu, protože měl oblečení nasáklé krví.

„Jdeš na to moc rychle. Co takhle nejdřív pusu?" seděl na lavičce a snažil se o žert.

„Blbečku." Rozvázala jsem mu roušku, sundala čepeček, a povolila operační zástěru, kterou měl na sobě.

Nakonec jsme vyšli ven a měli výhled na západ slunce. Vedení převzal Doktor a místo toho, abych ho vedla nějak od sálu, on vedl od sálu mě. Zastavili jsme se u dvou velkých balvanu, na které jsme se posadili.

„Kolikátý to byl?" doufala jsem, že pochopil mojí otázku.

„Třetí. Třetí, o kterého jsem přišel." Koukal před sebe na odcházející slunce.

„Jak se cítíš?"

Hořce se zasmál. „Nijak. Nic necítím a jsem z toho naštvaný. Měl bych se hroutit, projevit nějak cit, ale nemůžu. Chci, aby byl konec."

„Válka brzy skončí."

„Ty naivní Sněhurko. Válka nekončí, furt tu je. Nenávist nekončí. A tohle je jen jedna krátká epizoda nekonečné hry na vítěze a poražené. Jsem tu rok a všechno přibývá. Ranění, mrtví. Konec je v nedohlednu. Ubývá jen jedna věc."

„A to?"

„Lidskost."

„Proč myslíš?"

Doktor se koukl na mě. Jeho tmavé oči mě propalovaly a já se cítila nesvá. Zvedl jednu ruku a pohladil mě po tváři.

„Ach, Sněhurko. Ty jsi toho důkazem. Psala jsi každý den domů. Pak jen jednou týdně, následně jednou měsíčně. Teď koukám, že se nutíš do toho jednoho jediného dopisu. Když jsi přišla, každý v tobě viděl nevinnost a optimistický pohled na svět. Od té doby jsi tu viděla tolik strašných věcí a taky jsi strašné věci prožila. Nemůžeš spát, a když jo, máš noční můry. A když se probudíš?" Nechal odpověď na mě.

„Vzbudím se do ještě větší hrůzy, než jaká je v mojí hlavě. Je mi to líto."

„Co?"

„Všechno." Koukla jsem se na něj, ale on už byl očima opět jinde.

„Je mi to líto."

„Co?"

„To, co se ti tu stalo. To, jak si byla donucena okolnostmi se změnit."

„Můžu mít otázku?"

„Stejně se zeptáš a já přesně vím na co."

„Jak se jmenuješ?" „Daniel." Řekli jsme to oba zároveň. Měl pravdu, věděl, na co se zeptám.

„Teď mi dlužíš odpověď na otázku, Sněhurko."

„Do toho, Doktore."

„Jak ses sem sakra dostala?"

„Bratr byl povolán. Vyměnila jsem svoje lékařské umění za jeho život. Svému mrtvému otci jsem slíbila, že ho ochráním a bylo nutné, abych podstoupila tenhle výlet místo něj."

„Jsi blázen."

„Děkuju." Usmála jsem se na něj a on mi ho oplatil. Usmíval se nádherně. Jen málokdy se usmíval, ale byla to úžasná podívaná.

„Jak to, že ses ještě nezbláznil?"

„Měl jsem namále, neboj."

„Co se stalo?"

„Přijela jsi." Mrknul na mě a seskočil z balvanu k odchodu. „Dobrou noc, Sněhurko."

„Dobrou noc, Danieli."

Usmál se na mě a začal se ode mě vzdalovat. V tu chvíli jsem si myslela, že slunce opět vyšlo a projasnilo nám den.