Sliby, které musíme dodržet

20. kapitola

Společně s Hoplou a Rejpalem jsme seděli v jídelně a psali dopisy domů. Mlčky jsme byli zahloubáni do papíru před námi. Oba mí spoluspisovatelé byli tak zamyšleni nad tím, co píšou, že si nevšimli, že jsem přestala psát a donesla nám kávu. Musela jsem si hlasitě odkašlat a upozornit je tak na hrnky před nimi.

„Jaký je tajemství tohohle nápoje?"

Štístko zvedl hlavu a ušklíbl se. „Tajemství je v tom, čím to kafe zalíváš."

Rejpal pokračoval: „Přesně. Zaliješ to smrtí, utrpením, ..."

„... smutkem, a nezapomeneš přidat trošku krve. Máme jí dost." Dokončil myšlenku opět Štístko.

Znechuceně jsem si opět lokla kávy a litovala, že jsem s tím začala. Zatím, co se moji spolusedící zase zahloubali do psaní, já jen tupě koukala na poloprázdný papír.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, když si k nám přisedl Doktor. „Pánové, myslím, že na pooperačním se po vás ptali." Kývl na Hoplu a pak kývl směrem ven.

„Jasně Prófo, už jdeme." Řekl poněkud ostentativně Rejpal a pak se s Hoplou zvedl a oba opustili místnost. V jídelně jsem zůstala jen já a Doktor.

„Sněhurko, z tebe asi nebude spisovatel, co?" sedl si naproti mně a koukl na můj téměř prázdný papír.

„O co ti jde?"

„Nevím, dneska je tu nuda. Nudím se."

„Tak jdi rejpat do někoho jiného."

„Sněhurko, třeba ti budu nápomocen."

Nevěřícně jsem na něj koukla. „Vážně? Jako se psaním dopisů? Ty máš snad básnické střevo?"

„Básnické střevo? Sněhurko, ty jsi vážně doktor. A neboj, nebudu rýmovat." Vzal mi papír a začal pročítat.

„Ahoj, rodino. Jsem naživu." Přečetl všechno, co bylo na papíře. Pak zvedl hlavu a propaloval mě pohledem.

„Danieli, tak mi sakra pomoz. Nevím, co napsat. Hopla napsal tři dopisy, já tohle. Rejpal měl sepsaný denní hlášení a já měla jen tohle. Prosím. Měl jsi pravdu. Nepíšu domů často, a pokud už něco napíšu, nepřekročím hranici dvaceti řádku." Naklonila jsem se co neblíže k němu a zašeptala to tak, aby jeho jméno slyšel jen on sám.

Doktor mi podal papír a začal diktovat: „Ahoj. Jsem v pořádku. Je to tu šílený, ale nějak se s tím snad dokážu sžít. Nebude to lehké, ale budu myslet na vás a věřím, že se vše ukáže jako překonatelné. Denně myslím na náš statek, na to, jaký jsou tam večery, zatím co tady mi nad hlavou lítají bomby. Kéž bych byla zase doma. Stýská se mi."

Psala jsem to, co mi Prófa diktoval a musela jsem uznat, že mu to šlo. Po očku jsem ses koukla stranou a viděla, že zírá ven ze stanu. Všiml si mě a uzamknul naše pohledy. Nadále pokračoval: „Kdykoliv usnu, vidím vaše oči. Vidím vás. Myslím na každou chvíli s vámi a vím, že jich bylo málo. Určitě jich bylo méně, než jsem kdy chtěla. Jen chvíle s vámi mi dávají pocit, že žiji. A já žiji, právě teď žiji."

Skončil a já cítila, že poslední slova nepatřila jen do mého dopisu. Stejně jsem je tam vložila. Písmo jsem roztáhla, přidala dlouhé loučení a dopis jsem tak uzavřela. Pohled jsem zvedla a pohlédla do Prófových očí.

„Děkuju, to bude stačit."

„To by mělo, víc toho nemám." Jeho hlas byl tvrdý jako kámen a hrubý jako šmirgl-papír. Vstal a šel pryč. Jen ve dveřích se zastavil a naposledy na mě mlčky koukl, než zcela opustil místnost.