Sliby, které musíme dodržet

14. kapitola

Měla jsem nakonec pravdu. To, že jsou všichni v jídelně, jsem zaslechla už před jídelnou.

„Na sále odvedla dobrou práci." Chválil mě jeden.

„A zvládne to? Musí to trochu zrychlit. Nesmí se takhle zaobírat každým jedním pacošem." Měl starosti další.

„Už zvracela." Informoval je jiný hlas.

„To každý." Už jsem se sama ztratila, kdo je kdo a kdo má jaký hlas.

„Divíš se? To, co se tu děje je ohavnost."

„Snad na to bude mít silný žaludek. Momentálně ho má prázdný."

Stát za dveřmi a poslouchat jejich hovor mě přestalo bavit a rozhodla jsem se, že jim to přeruším.

Rozrazila jsem dveře a vstoupila do jídelny. Chlapi hned v hovoru skončili. Všichni jen zírali mým směrem.

V celé jídelně bylo hodně stolů, ale všichni seděli stejně u jednoho s výhledem na druhý křídlo, tedy na sál a pooperační.

„Pojď k nám." Pobídl mě Dřímal a já šla k nim.

Seděli u osmimístného stolu. Plukovník seděl v čele, Prófa po jeho pravé ruce a po levé ruce měl Hoplu. Vedle Štístka byl Dřímal, a vedle Prófy byl Šmudla a pak Kejchal. Ten se ale zvednul a se slovy: „Donesu ti jídlo." Odešel.

Dřímal se odsunul od Štístka a udělali mi tak místo. Sedla jsem si mezi ně. Obratel jsem před sebou měla tác s jídlem.

„Pozor, kouše to." Naklonil se ke mně Hopla. Na to se Dřímal za mnou natáhl a dal mu pohlavek. Ve stejný moment do něj Kejchal kopnul.

Chlapi měli před sebou taky tácy, sotva začali jíst.

Když jsem prozkoumala jídlo, pozvedla jsem pohled a střetla se s Prófou, který mě se zamračeným výrazem zkoumal. Abych utekla od jeho zkoumavých očí, raději jsem prolomila ticho otázkou: „Kdo z vás mi teda konečně vysvětlí ty vaše trpasličí jména?"

Chlapi se bavili. Nakonec mi odpověděl pomalu Rejpal.

„Přišel s tím vlastně Prófa. Začalo to s Kejchalem," pokynul jeho směrem, „když přišel na prohlídku. Měl strašnou alergii na jednu zdejší rostlinu. Fakt ohromě kýchal a nepřátelé si mysleli, že tu máme kanón. Takže tak Kejchal."

Odmlčel se, aby mohl popadnout dech, ale to už se slova ujal Dřímal: „Pak přišlo na Rejpala. Když jsme sem všichni najeli, velký plukovník si myslel, že nás budou bavit ranní rozcvičky a namátkové kontroly pokojů. Klasický Rejpal."

Štafetu si vzal Hopla: „Já jsem pojmenoval Stydlína, kluka zásobovače, jak jsi už slyšela. Napadlo mě to hned po tom, co přede mnou utekl." Začal se smát a uchechtnutí uniklo ze rtů i Prófovi, který dosud zůstal s kamenným výrazem.

Kejchal pak pokračoval: „Šmudlu snad není ani třeba obhajovat. Koukni na něj. Kluk, který neumí ani do deseti počítat a denní hlášení psal týden. Nakonec dopadlo všechno dobře a je z něj špičková sekretářka." Dloubnul do Šmudli vedle sebe.

Šmudla si to nevzal osobně a napojil se na chlapy: „Štístko či Hopla, jak mu tak familiárně říkáme, si svojí přezdívku zasloužil tím, když povídal o své snoubence, kterou nechal doma."

Povytáhla jsem obočí a otočila se napravo na Štístka.

„Moje snoubenka je neskutečná. Ukazoval jsem jim i fotku. Je krásná, chytrá a miluju ji." Vytáhl z náprsní kapsy fotku své holky. Vypadala mile a byla krásná.

„Je šťastlivec. Proto štístko." Dokončil svojí řeč Šmudla a pustil se zpět do jídla.

Kýchal ukázal na Dřímala: „Tenhle trpaslík dostal jméno po svojí první noční službě. Měli jsme jen dva pacienty a on usnul."

„Vážně?" otočila jsem se na Dřímala.

„No jo. Ale měli jsme jen dva pacienty. Ožrali se a porvali."

Oči všech se po pauzičce přesunuly na Prófu. Ten usrkl ze svého hrnku.

„Na mě jméno zbylo."

„Lže." Drbnul do mě Hopla. „No tak, Prófo. Jen to řekni. Nebo já to řeknu místo tebe. Je to ten nejlepší chirurg. Operuje bezchybně a rychle. Nezaváhá. Ví, co dělat. Zachránil prdel nejednomu z nás na sále."

Štístko a Prófa byli zřejmě na první pohled nejlepšími přáteli. Koukali na sebe a komunikovali beze slov.

Když pánové „dopovídali", zeptala jsem se Prófy: „Slyšela jsem, že jste major." To jsem ale asi dělat neměla.

Rejpal se zakuckal kávou a na svojí omluvu zahlaholil: „To je hnus." Prófa šlehnul pohledem po Štístkovi a zbytek stolu přestal jíst.

„Nerad o tom mluví." Špitl mi Šmudla naproti mně přes stůl.

„Jsem Prófa, pro kamarády Doktor, kapitán, ale jistojistě ne major." Prófa se zvednul, popadl svůj šálek hnusné břečky, přezdívané káva a otočil se k odchodu. „Sněhurko." Kývl mi na pozdrav a odešel. Nechal chlapi s udiveným výrazem sedět dál u stolu a mě s vidličkou na půl cesty do pusy.

„K trpaslíkům přeci patří Sněhurka, ne?" mrkl na mě Hopla, ale nezakryl stejný údiv, který se zračil ve tváři ostatních.