Sliby, které musíme dodržet

10. kapitola

Když jsme asi po třech hodinách dojeli do tábora, byla jsem velmi překvapená. Neocitla jsem se ve středověku. Přede mnou se tyčil normální tábor. Velké stany, které mi Šmudla představil jako ubikace a místnosti skladu a jiných méně potřebných záležitostí. Dále tu byla jedna, na první pohled velmi stabilní, budova. Hned jsem věděla, že je to operační sál a pooperační péče. Pak jsem okem zahlédla takové rádoby maringotky. Bylo mi řečeno, že se jedná o toalety a koupelny.

Šmudla mi vzal vak a já ho následovala před můj pokoj. Plátěným bludištěm mě vedl chodbami, a nakonec zastavil u jedněch zavřených dveří s mým jménem.

„Dám vám sem jenom vak a pak vás zavedu za plukovníkem." Urputně mi vykal a já už nic nenamítala.

Následovala jsem ho dále chodbami a snažila se trošku poznat, kudy a kam jdeme, abych mohla trefit zpátky. Během cesty jsem už taky pociťovala teplotní rozdíl zdejšího podnebí a mé domoviny.

Došli jsme na hranici stanové části tábora a té pevné části. Po očku jsem nahlédla oknem ven a zahlédla, že je celý tábor postaven do písmene U. Takové hranaté U. Jedno křídlo bylo plátěné a zde se tedy nacházeli ubikace a druhé křídlo bylo pevné a zde jsem mohla zahlédnout sál a lůžka. U místa spojení byla administrativní část, kam vedly velké vstupní dveře. Zde byla kancelář, kde byl doma Šmoula a kancelář velícího.

„Jste očekávána." Šmudla mi pokynul a usmál se na mě.

Já mu úsměv oplatila a se zaklepáním vstoupila.

Kancelář nejvyššího byla o něco málo menší, než jsem odhadovala. Naproti dveřím byl stůl, kde seděl sám nejvyšší a za ním velká skříň. U zdi, kde byly dveře, stály vyrovnaný kartotéky. Pár obrázku domova a jinak nic.

Vedoucí tohohle pionýráku byl středně vysoký muž vysokého věku. V tmavě hnědých vlasech se už objevovaly šediny. Měl milý úsměv a vstřícné oči.

„Paní doktorko." Pokýval na mě a ukázal na židli pro hosty.

„Dobrý den. Jsem slečna a říkejte mi prosím Alice." Představila jsem se, natáhla k němu ruku a posadila se následně na nabízenou židli.

„Těší mě. Mě tu říkají Rejpal."

Ač jsem se chtěla tvářit profesionálně, nešlo to. Vyprskla jsem smíchy. „Šmudla a Rejpal? Kdo bude další?"

„Proč se ptáte? Přeci Štístko." Mrkl na mě, ale následně nasadil vážný výraz.

„Od Šmudli jste se už asi dozvěděla, že jste tu jediná žena. Doufám, že vás to nevyvedlo z míry."

„Trošku." Přiznala jsem se. „Ale prý sem chodí vypomáhat jedna žena z vesnice."

„Ano, to chodí, ale s nikým se nebaví."

„Aha." Odpověděla jsem sklesle.

„Dále vám byl asi i ukázán pokoj, že."

„Ano byl." Pohotově jsem reagovala.

„Jen vám chci říct, že jsme mobilní nemocnice. V jakémkoliv případě se musíme sbalit a opustit naší pozici. Takže to s výzdobou nepřehánějte. Pak stojí za zmínku to, že toalety i koupelna je pro muže i ženy oddělená. Nebojte, máme dostatek vody pro všechny, tedy když na to budete myslet."

„Budu, slibuju." Oplatila jsem mu jeho povzbuzující úsměv.

„A teď k doktořině. Co se týče doktorů, jste tu vy, naši dva další a já. Pomáháme jeden druhému s anestezií. Ku pomoci tu je i na sále zdravostí bratr. Když je perný den, na sále je to jeden velký kolotoč. Tři doktoři operují, jeden dělá anestezii a v mezičase dělá i sestru spolu s bratrem. Teď se vám z toho točí hlava, ale není to tak hrozné. Ne tolik jako návaly raněných. Pod rukama nám projde hodně mužů, ale i žen. Snad se vám tu bude líbit." Postavil se a dal mi najevo, že náš hovor je u konce.