Sliby, které musíme dodržet

28. kapitola

„Probere se. Já jí věřím." Slyšela jsem Štístkův has z dálky, ale přibližoval se.

Ležela jsem. Oči jsem měla zavřené, ale snažila jsem se je otevřít.

Bolelo to. Tak moc. Ale nebylo to nic proti tomu, jak mě bolelo uvnitř.

Oči jsem otevřela a první obličej, který jsem spatřila, byl Hoplův.

„Sněhurko, myslel jsem ..." hlas mu vypověděl služku, ale domyslela jsem si zbylou větu z jeho zarudnutých očí.

„Kde to jsme?" měla jsem sucho v puse.

„Ach Sněhurko. Propustili nás z války. Náš tábor lehl popelem až na některé věci. Náš pokoj zůstal jako jediný celý, nevím proč. A zbylo kafe. Pacienty jsme evakuovali a ty už tu ležíš týden. Jsme daleko od fronty. V nemocnici. Všichni odjeli. Dřímal, Rejpal i Kejchal. Nechali ti tu kontakty a chtějí, abys jim napsala aspoň mail, nebo abys zavolala. Jsme volný." Řeč to byla nádherná, ale jeho oči byly prázdné a smutné.

„Doktor?"

Hopla cuknul pohledem.

„Prófa?"

Nekoukl se mi do očí. „Je mi to líto."

Ozvala se rána. Něco ve mně se zlomilo. Začala jsem brečet, ale s křikem by se to dalo snadno zaměnit. Prohýbala jsem se v zádech, mlátila kolem sebe. Dostala jsem se do stavu podobného deliriu. Hopla mě chytil za hlavu a přidržel mě tak, abych mu koukala do očí.

Stále jsem brečela a chtěla se mu vytrhnout, ale také jsem chtěla slyšet, co říká.

„Sněhurko. Bolí to a já si to nedokážu představit. Ale stalo se ještě něco. Včera ti přišel dopis od bratra. A Bůh mi odpusť, že tě tou zprávou zničím, ale musím ti to říct. Vaše matka měla infarkt. Zítra tě posadím do letadla, abys stihla pohřeb."

Nevím, jak mám popsat to, co se pak stalo. Dostala jsem amok a delirium a já nevím co ještě. Bolest byla ukrutná. Třásla jsem se, mlátila jsem kolem sebe. Vokální projev byl uši drásající. Než mi Hopla píchnul něco na uklidnění. Musela to být dávka pro koně.

Probudila jsem se s pláče dalšího dne.

Hopla seděl vedle mé postele a měl kruhy pod očima ještě tmavější než včera. Po tvářích mi stále tekla slaná voda, ale už jsem tak nešílela, koukala jsem se na Štístka a doufala, že řekne, že se mi všechno zdálo a Prófa je jen na chodbě a vyčítá lékařům dávku mých prášků.

„Večer nám letí letadlo. Věci jsem poslal dřív. Moc toho nebylo."

„Co Prófa?"

„Sněhurko, vím, že se o tom nechceš bavit."

„Prosím. Bolí to tak moc, že se bojím, že to nepřestane. To, že se o tom nebudeme bavit, tomu nepomůže." Vzlykla jsem nahlas.

Hopla mi stiskl ruku. „Našly se ostatky. Velká většina shořela, ale něco zbylo. Doktor zřejmě zapálil Angie. Bože, je to moje chyba." I on začal plakat.

„Ne. Nemůžeš za to. Já tam přinesla zapalovač. Vojín Teodor na něj mířil zbraní. Ty jsi měl jen svůj koníček." Řekla jsem přes slzy.

„Barel s Angie byl mezi nimi. Po výbuchu každý odletěl na jednu stranu. Ostatky nejsou smíchaný. Neměl v papírech kontakt na rodinu. Dneska jim musím dát vědět, jestli je chceme, nebo ne. Jestli je to pro tebe moc, já si je vezmu. Musí být aspoň nějak důstojně posmrtně převzatý."

„Já si ho vezmu."

„Našla se tam zbraň a mobil, nebo spíš něco, co to připomínalo. Nic jiného. Zato o tebe jsme málem přišli také. Otřes mozku, naražené žebra, velké množství menších ran a modřin. A šok. Proto ses neprobouzela."

„Bolí to."

„Mně se taky stýská, ale na to prášky nejsou."

„Co matka?"

„Infarkt. Bylo to rychlý. Měla velkou pojistku. Pohřeb je za dva dny. Brat je z toho mimo. Chce tě tam co nejdřív."

„Srdeční?"

„Ano, srdeční infarkt."

„Tak zemřela její matka. Babička. Prý je to nějaký srdeční defekt, ale já ani bratr jsme to nezdědili."

„Co je horší?"

„Oba jsem milovala. Jenže bratr mi psal, že je něco špatně. U Prófy jsem to nečekala."

„Dobře. A Sněhurko, co jsi to křičela, když jsi běžela ke skladu před výbuchem? Nikdo z nás to neslyšel."

„A co jsi mi rozuměl?"

„No právě jsme ti nerozuměli. Nikdo z nás."

„Tak to možná mělo být ... Tak to má být."