Sliby, které musíme dodržet

5. kapitola

Krátce po půlnoci jsem zaparkovala před naším domem. Nikde se nesvítilo a dům vypadal, jako by hluboce spal a spolu s ním i všichni v něm. Ještě minutku jsem zůstala v autě a vybízela se k pohybu.

Nakonec jsem sebrala všechnu svou odvahu a dostala se ven z vozu. Co nejtišeji jsem odemkla, zamkla a přesunula se do obýváku.

„Kdy jsi byla?" zeptal se Adam ze tmy.

Leknutím jsem nadskočila a rozsvítila. Adam seděl potmě u stolu a nyní na mě koukal.

„V bance." Odvětila a chtěla jsem raději utéct.

„Promluvme si."

„Musíme?"

„Jo."

„Tak tedy jo." Posadila jsem se naproti němu.

„Nejdříve si nech vysvětlit proč." Koukl se na mě, a když jsem neměla námitek, pokračoval. „Bylo sucho a přeci jen, nedávali jsme to. Snažili jsme se všechno udržet, ale nebylo to možné. Nejdříve jsme si půjčili málo, jen na jednou, ale pak znovu a znovu a nespláceli jsme. Máma se několikrát zhroutila, ale vždycky se snažila dál. Několikrát mi kladla na srdce, abych ti nic neříkal. Jediný, k čemu se upíná, je to, abys dodělala školu. To je všechno, na co se soustředí. A na co by ses měla soustředit i ty."

Mlčky jsem na něj zírala. Po chvilce ticha jsem se ujala slova: „Z peněz, které jsem měla v rezervě a peněz po tátovi jsem velkou většinu dluhu zaplatila. Spolubydlící mi hledá nějakou další práci. Bude to jen taktak na splacení nájmu, mých potřeb a splátek, ale já to zvládnu. Ty mě informuj o všem, co se tady kde šustne."

„To nemyslíš vážně! Byly to peníze na studia!"

„Moje peníze, moje rozhodnutí." Vstala jsem a šla pryč. Adam mě nechtěl zastavit, takže jsem jen vyběhla schody a zapadla do svého pokoje.

Bylo pozdě a nikde se už nesvítilo. Ležela jsem v posteli a koukala na strop. V tom mi na stolku zabrněl mobil a tam zpráva od mé spolubydlící, že mi přece jen našla práci. Začínám zítra.

Bylo krátce nad ránem a já měla sbaleno. Ze svého balkonu jsem pozorovala východ slunce. Kohout začal oznamovat začátek nového dne. Do očí se mi vehnaly slzy. Jak bychom to tu mohli jen tak ztratit? To jediný, co nás poutalo k tátovi. Kam bych mohla dál žít, aniž bych se nekoukla na takové východy slunce?

Zahnala jsem slanou vodu v očích, vzala zavazadla a vyšla z pokoje. V jídelně jsem na stole nechala vzkaz, že se vracím do města a vyšla jsem z domu.

Než vyjdu k autobusu, asi si trošku zajdu, ale nechtěla jsem někoho doma prosit, aby mě tam svezli.

Obalená zavazadly jsem se vydala po cestě dál.