Sliby, které musíme dodržet

3. kapitola

Druhý den mého krátkého pobytu zpět doma, jsem narazila na ten velký otazník, o který jsem zakopla včera na terase.

Seděli jsme zrovna u oběda, když zazvonil telefon. Nikoho by nenapadlo, že tento tón nás všechny rozhází na dlouhou dobu. Protože jsem byla blíže k místu, kde telefon řval, pohotově jsem vyběhla.

Shrnuto do pár vět:

Ozval se nějaký muž, který mi oznamoval, že pokud nezaplatíme dluhy do týdne, vezmou nám dům. Než jsem zvládla odpovědět, neznámý muž zavěsil. Můj výraz prozradil všechno. Mamce vyklouzl příbor z rukou. Vstala a chtěla jít ke mně, ale včas jsem ji zastavila.

„Proč bychom měli přicházet o dům? Zeptala jsem se hystericky.

„Vysvětlíme ti to." Odpověděl mi Adam a taky se začal zvedat, jako bych držela zbraň a on mi ji chce vzít.

„Proč bychom měli přicházet o dům?" Zeptala jsem se znovu a moje trpělivost byla pomalu ta tam.

„Za tu dobu, co jsi byla pryč, se pár věcí změnilo. Pár lidí nám odřeklo spolupráci, museli jsme si pořídit pár půjček a na jejich splacení jsme taky potřebovali peníze. Takže jsme pronajali ty nejzazší pozemky a dál jsme prodali pár zvířat a strojů. Byla to těžká doba." Snažil se mi vysvětlit Adam. Mamka na mě opatrně koukala a čekala na reakci.

„Proč to nevím?" koukala jsem na mamku a chtěla odpověď cíleně od ní.

„Studuješ, máš i tak dost problémů. Nechtěli jsme tě nějak rozhodit. Raději jsme to řešili po svém."

Poslední kapka byla ta tam a já začala naprosto bez zábran hystericky ječet. „Po svém? Tak, že jste zadlužili to jediný, co pro nás táta chtěl? A teď o to máme přijít? Zbláznili jste se? Jak můžete spát? Proč jste mi to neřekli? Mám našetřený peníze! Není jich málo, ale ani ne moc. Možná by to na chvíli stačilo. Proč jste si proboha nenajali nějakou pomoc? Proč?"

Řvala jsem, jako by mě na nože brali.

„Nějak to musíme vyřešit." Pronesl Adam tak, jako by mě chtěl uklidnit.

„Nějak, to ses asi zbláznil, ne? Nějak jste to šmudlili teď. A kam jsme došli? Narovinu? Jsme v háji!"

S tím jsem se otočila a třískla za sebou dveřmi. Zastavila jsem se až před domem, zhluboka jsem dýchala a nevěděla, co teď. Mám pár možností. Buď odjedu a nechám je, ať si dělají, co chtějí. Nebo bych mohla něco udělat a asi to nebude o nic horší, než je to teď.