Sliby, které musíme dodržet

16. kapitola

Už to bude čtvrt roku, co tu hniju. Krev tu teče potokem a všeho, kromě bolesti, je tu nedostatek. Vozí nám sem spoustu raněných. Převážně chlapy. Přes všechny pokusy, aby mi tu říkali mým jménem, mi stále říkají Sněhurko. Tedy jen chlapi stejné šarže a vyšší, než jsem já. Ostatní se drží vykání a používání hodnosti.

.

Byly to tři měsíce, dva dny, půl hodiny a osmnáct minut, co jsem vstoupila na tuto cizí zem, když nastal krach.

Byli jsme už osm hodin na sále. Přijel poslední náklaďák raněných. Dřímal dělal sestru, Rejpal kontroloval pacienty při spánku a taky je uspával a já, Štístko a Doktor jsme operovali.

Z posledního auta mi byl naservírován mladý klouček. Nemohlo mu být víc jak mně, či dokonce jako mě. Měl otevřený břicho, jako by ho tam trefil kanón. Jen stěží jsem rozpoznala orgány od sebe, všechno vypadalo jako puding. Nesčetně fraktur, ran – větších i menších, žebra měl na prach. A výčet zranění pokračoval. Neztrácela jsem čas a dala se do operace. Snažila jsem se nejdříve zajistit hlavní funkce a nejpotřebnější orgány.

Klučina měl ale sotva hemoglobin na to, aby se mi dostal na stůl.

„Někde to teče." Zaskuhrala jsem a Štístko se mi objevil po boku.

„Chceš pomoct?"

„Prosím." Oči jsem neodtrhla od těla přede mnou. Stále jsem se snažila najít ten velký problém jeho břicha. Štístko si vzal čisté rukavice a začal mi pomáhat. Nemohla jsem nic najít. Ve všem byl chaos a chaos byl ze všeho.

.

.

.

„Klesá mu tlak."

„Další krev." Zavelela jsem. Byla jsem po lokty ve střevech.

.

.

.

„Ztrácíme ho."

„Ne. Další adrenalin." Dřímal už byl u nás s adrenalinem.

„Sněhurko, měla bys vědět, že ..." začal Štístko, ale já ho nenechala dokončit větu.

„Nech si to pro někoho jiného. Ten kluk bude v pořádku." Ale při tom jsem ztrácela naději.

„Sněhurko, necítím pulz." Informoval mně Štístko.

Dala jsem se do masáže srdce.

„Nic." Špitl Štístko.

Zkoušela jsem to dál.

„Nic."

„Skalpel. Udělám přímou masáž srdce." Požádala jsem Dřímala a napřáhla ruku, a když se mi nedostávalo skalpelu, zvedla jsem oči. Štístko držel Dřímalovu rukou, kterou mi podával skalpel. Při tom na mě koukal a vrtěl hlavou v nesouhlasu a němě mi tak říkal, že je konec.

„Ne."

„Je pryč."

„Ne!" Chtěla jsem se znovu pustit do masáže. Někdo mě ale chytil za ramena a znemožnil mi tak přiblížení k pacientovi. „Ne!" Opakovala jsem a cukala se z rukou toho, kdo mě držel. Oči se mi zalily slzami a já jakobych koukala na to vychládající tělo skrz clonu. Kapky slané vody mi začaly téct po očích a zachytávaly se do roušky. „Ne!" Křičela jsem, zatímco mě někdo táhl do šatny daleko ze sálu.

„Šmudlo. Postarej se o ni." Rejpal, který mě táhl do šatny, mě předal Šmudlovi a vrátil se zpět na sál.

Šmudla si sedl vedle mě na lavičku. „Vždycky to přijde. Vždycky a nikdo z nás to nechce. Ani oni to nechtějí." Poplácal mě po rameni.

Mlčky jsem vstala a zamířila ke dveřím se Šmudlou za zády. Vyšla jsem ven a všimla si východu slunce. Přes noc jsme operovali. Někdy je vozí ráno a jindy večer. Nemají stanovený program. Prostě nás zásobují těly a my se s tím musíme poprat, jinak vyhrají. A dnes se tomu stalo.

Vydala jsem se rovnou za nosem. Na sobě jsem měla krev. A někde pod tou krví byl bílý plášť, pod ním triko a tepláky. Oblíbený model pro setkání se smrtí. Šla jsem dál a jediný, na co jsem myslela, byl Adam. Kdybych ho nechala, aby uposlechl příkaz nástupu, mohl dneska na tom stole ležet on. V hlavě mi hrála jedna věta stále dokola: „Budu ho chránit tati, slibuju."

Šla jsem dál a Šmudla vedle mě. „Jdeme se projít?" ptal se, ale odpovědi se nedočkal. Pokračovali jsme dál od tábora. Po pár desítkách metrů jsem si uvědomila, že mi něco šplouchá v botách a mě v nich jezdí bota. Zastavila jsem se a koukla se na ně. Byly celé rudé. To, po čem mi klouzala noha, byla krev.

Zvedla jsem hlavu a koukla se před sebe. Před měsíci, bych asi zvracela, brečela, křičela, ale dneska ne. Dneska se ve mně něco zlomilo a já nic necítila. Bolelo to, to ano, ale byla to zcela tupá bolest.

Ještě nějakou dobu jsme šli za nosem. Šmudla vedle mě něco vyprávěl, ale já ho neposlouchala. Když se mi ztratil tábora za zády z dohledu, otočila jsem se a vydala se zpět. Šmudla se taky otočil, a aniž by přestal vyprávět, držel se mnou krok.

Dorazila jsem do tábora a šla do jídelny pro hrnek kávy. Tu mi nakonec nalil Šmudla, stejně jako sobě, a posadili jsme se ke stolu.

Seděla jsem na svém místě a koukala na hrnek před sebou. V hlavě jsem měla vymeteno, stejně jako v srdci. Netrvalo to ani pár minut, když začali přicházet ostatní ze sálu. Nejdříve Štístko.

„Vidím, že sis dala hrnec našeho tekutého pekla." Sám měl taky hrnek. Když se ani on nedočkal odpovědi, koukl na Šmudlu.

„Nemluví. Za celou dobu ani jedno slovo." Odpověděl mu Šmudla a upil ze svého dílu pekla.

Hopla se sedl na své místo a následoval Rejpal. „Jak je na tom?"

„Nemluví." Odpověděli Šmudla a Hopla unisono.

I plukovník si k nám sedl na své místo v čele stolu. Kejchal proběhl někde kolem se slovy, že nám jde udělat nějakou snídani a znovu zmizel.

Seděli jsme potichu dál a každý upíjel svojí kávu.

Jako poslední přišli Dřímal s Doktorem.

„Dneska to bylo drama, co?" začal Doktor, ale byl Dřímalem přerušen. „Nech toho."

Ale Prófa se nenechal zastavit. „Muselo to přijít. Každýmu nás už skapal minimálně jeden pacoš."

„Prófo." Pohrozil Rejpal, ale ani toho Doktor neposlouchal.

„Konečně jsi přišla o tu svojí vesnickou vidinu růžového světa? Došlo ti, že zmoklé seno není jediným problémem na světě?" Ostatní u stolu začali být nervózní. „Jaké bylo tvoje první rande-vous se smrtí, Sněhurko?"

Zvedla jsem se ze židle a otočila se na plukovníka. „Když dovolíte, půjdu na pooperační dohlédnout na pacienty."

„Jděte." Přikývl.

„Plukovníku." Kývla jsem na něj. „Majore." Zopakovala jsem gesto na pozdrav i Doktorovi. To mu vymazalo samolibý výraz z tváře.

Téměř u dveří jsem za sebou jen slyšela, jak někdo řekl Doktorovi: „Seš idiot." Na reakci jsem se už nezdržela a odešla.