Sliby, které musíme dodržet

13. kapitola

Všechno se seběhlo strašně rychle. Běžela jsem do umýváren. Dřímal a Hopla odnesli pacienta na sál a zatím, co ho Dřímal připravoval, Hopla přišel za mnou. Já už byla převlečená a myla jsem si důkladně ruce.

Štístko se ke mně přidal. „Dneska to povedeš ty."

„Prosím?"

„Slyšela jsi mě. Dnešní operaci vedeš ty. Předvedeš se a ukážeš, co v tobě je."

Jako bych ho slyšela z dálky, najednou se mi udělaly mžitky před očima.

„Alice, slyšíš mě?" vrátil mě do reality znovu Štístko.

„Ano?"

„Budu hned u tebe. Dřímal ho uspává a pak nám bude asistovat. Ale já tam budu s tebou.

Přikývla jsem a spolu jsme šli na sál.

„Ten kluk je na kusy." Řekl Štístko a Dřímal po něm střelil pohledem.

Já jsem se ale snažila soustředit na tělo před sebou. Každá operace pro mě byl strašný stres a nejsem tak dlouho ze školy, abych všechny zákroky dělal automaticky.

.

.

.

„Krvácí to. Odsávat." Poprosila jsem Štístka.

„Klesá mu tlak." Informoval nás Dřímal.

„Vedeš si skvěle Alice." Povzbudil mě Hopla a já věděla, že musím zůstat ledově klidná.

.

.

.

Šest hodin. Operace mi trvala šest hodin. Až když bylo po všem, uvědomila jsem si, jak blbě na tom ten kluk byl. Docela jsem se divila, že ho Prófa přivezl v jednom kuse.

Měla jsem na sobě bílý triko a kalhoty univerzální velikosti, ale bílá byla vepředu zcela potřísněna krví. Seděla jsem zhroucená na lavičce v šatně. Hopla si ke mně přisedl.

„Byla jsi suprová. Bude žít. První operace pod tlakem a vedla sis ukázkově."

„Nemám tu co dělat." Hlesla jsem potichu a nevěřila tomu, že mě uslyší.

„To nikdo z nás."

„Já to ale myslím vážně. Nepovolali mě."

„Jak ses sem dostala? Omylem? Tady není přestupní stanice na Bali."

Usmála jsem se na Hoplu, který vypadal, že mi tak úplně nerozumí.

„Sundáme tu krev ze sebe?" špitla jsem.

Hopla kývl a bez problému se začal svlíkat. Když jsem viděla, že mu nedělá problém odhodit v mé společnosti oblečení, taky jsem se dala do převlíkání. Jsme přeci doktoři.

„Prý mám pokoj hned vedle vás." Prolomila jsem ticho.

„Naproti. Byli jsme nuceni se přestěhovat."

„Proč nuceni?"

„Cítili jsme tam kuchyni."

„Aha. A oba jsme se dali do smíchu.

„Jdeš do pokoje?" zeptal se mě Hopla, když jsme se převlékli.

„Ano. Ty?"

„Taky. Mohu tě doprovodit?" nabídl mi rámě.

„To bys byl velmi hodný." Zavěsila jsem se do něj a šla po jeho boku směrem k pokoji.

„Mám na tebe počkat a pak se půjdeme najíst?"

„Dobře, jen se převleču do něčeho, v čem jsem necestovala a tak." Odpověděla jsem mu před pokoji.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Pokoj byl prázdný. Tedy kromě postele, skříně a stolu se židlí. Z vaku jsem vytáhla volné kalhoty a triko, přezula se do prodyšných tenisek a ještě jednou se rozhlédla. Dýchla na mě ta prázdnota pokoje a připomněla mi zážitek, kterým jsem si právě prošla. Kluk na stole, všude krev a adrenalin v krvi, díky němuž jsem tam sebou nesekla.

Najednou se mi převrátil žaludek a já vyběhla do chodby. Nohy mě nesly z plátěných chodeb ven, a když jsem se ocitla na vzduchu, nezastavily, nesly mě dál o táboru.

Nevím, jak daleko jsem doběhla, ale nakonec se mi nohy podlomily a já jsem vyzvracela obsah žaludku. Naposledy jsem jedla doma, brzo ráno, velmi brzy, takže jsem se dávila jen žaludečními šťávami, až mi tekly slzy. Dávila jsem se dál do té doby, než jsem neměla sílu ani na to mít otevřenou pusu. Odplazila jsem se kousek dál a tam se mi podlomily i ruce, kterýma jsem se podpírala. Ležela jsem tam jako mrtvola.

Ze všech sil jsem se přetočila na záda a otevřela oči. Nade mnou se rozprostíralo krásné nebe. Plné hvězd a krásy. Připomnělo mi to, jak jsme se s Adamem a mamkou koukali na nebe. Seděli jsme na verandě a číhali na padající hvězdy.

Co asi dělají? Myšlenkami jsem byla doma. V klidu a v bezpečí. Koukala jsem nad sebe a po těle se mi rozléval klid.

Jen do doby, kdy mi nad hlavou proletěla stíhačka. Nebudu si nic nalhávat, lekla jsem se. To mě nakonec ale nastartovalo a já se zvedla. Tábor jsem měla na očích. Pomalu jsem se dala tím směrem a cestou jsem se zastavila v koupelnách. Omyla jsem se, vypláchla pusu a venku se oprášila.

Žaludek mi zakručel a já věděla kam jít. Štístko už asi v jídelně taky bude, pochybuju, že stále čeká před mým pokojem