Sliby, které musíme dodržet

12. kapitola

„Nechceš vidět pooperační?" zeptal se Hopla, ale než jsem mohla odpovědět, už mě táhl ven a zamířil rovnou k pevné části tábora.

Zrychlila jsem krok, abych mu stačila a zatím, co on šel, já vedle něj běžela.

Rozrazil dveře a my se ocitli na pooperačním. Postele byly vyskládané podél delších stěn, vždy naproti sobě. Na straně, kde jsem odhadovala za dveřmi Šmudlovu kancelář, viselo pár plášťů a kalendář. Naopak u druhé strany, tedy u té úplně konečné, byla zamčená skříň s léky a stůl, vše za bílým závěsem. U stolu, zády k nám, stál další muž a přesně za ním měl Štístko nakročeno.

Došli jsme k němu a Štístko mu zaklepal na rameno. Muž se na něj otočil: „Bože, zase ty?" Než ale mohl pokračovat, všiml si mě a usmál se na mě.

„Alice, tohle je Dřímal. Naše sestra." Představil ho Hopla a vysloužil si od Dřímala nepěkný pohled. „Dřímale, tohle je kapitánka, lomeno doktorka Alice ..."

„Jen Alice. Těší mě, Dřímale." Podali jsme si ruku a já se otočila na Štístka. „Takže trpaslíci, jo? Koho to byl nápad?"

Jenže místo odpovědi se muži jen rozesmáli. Já se tedy odpovědi nedočkala a zabručela: „Někdo mi to bude muset vysvětlit."

Když jsem se ujistila, že ani Dřímal, ani Štístko se do vysvětlování nehrnou, rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tu jen asi pět zraněných, ale nic hrozného.

„Nemáte tu moc plno."

„To víš. Ceny jsou tu vysoký a žádný luxus to tu taky není." Broukl na mě Hopla. Tím si od Dřímala vysloužil dloubnutí do žeber.

„Teď mají na chvilku pohov. Boje teprve přijdou. Proto tě sem mohli poslat." Opravil Štístka Dřímal a uvedl vše na pravou míru.

Očima jsem bloudila dál po místnosti a pak jsem si všimla, že na mě oba s očekáváním koukají.

„Přejete si?" zvedla jsem na ně obočí.

„Čekáme na dotazy, které přijdou."

„No jo. Pár jich mám."

„Do toho." Pobídl mě Dřímal.

„Oba jste kapitáni?"

„Ano."

„I ten poslední doktor?"

Místo odpovědi se však otázaní na sebe jen váhavě koukli a Dřímal se chopil slova. „My jsme kapitáni a ten poslední byl donedávna taky kapitán. Byl však povýšen. Teď je z něj major. Je tu malý problém."

„Jaký?"

„Asi nejsem ten, který je hoden vyprávění, ..."

„Tak já se toho ujmu." Přerušil ho Hopla a vzal si slovo. „Když dostal dopis o tom, že ho povyšují, vzal si od Rejpala auto a jel za nejbližším generálem, který mu to povýšení poslal. Když tam přijel, začal řvát na generála, že si může to povýšení strčit za klobouk, hodil po něm ten papír a odjel."

„Co? Co se stalo pak?"

„Když přijel, Rejpal ho seřval. Týden na to mu přišly majorský odznaky."

„Ou." To bylo všechno, na co jsem se zmohla.

„Další dotaz?" Koukl na mě Dřímal.

„Dobře. Trpaslíci. Chápu. Šmudla, Rejpal, Dřímal, Štístko neboli Hopla, Kejchal. A kde máte zbytek?"

„Myslíš Stydlína a Prófu?" ujistil se Hopla.

Na souhlas jsem přikývla hlavou.

„Stydlín je chlápek, který nám sem vozí zásoby a poštu a takový nesmysly. Vždycky přijede, ale jak vidí cizí lidi, nedej Bože ženskou, tak zrudne a uteče." Vysvětlil mi Dřímal.

„A Prófa?"

Najednou se ozval strašný hluk, jako by jel celý konvoj náklaďáků po tankodromu.

„Ten právě jede." Oba chlapi se dali do běhu. Já se rozeběhla za nimi. Vyběhli jsme ven, abychom viděli auto, které se řítilo přímo na nás. Když jsem si myslela, že nás srazí jako kuželky. Smykem zastavilo a vyskočil z něj chlap celý od krve.

„Na zadní sedačce mám kluka, kterýho sejmul odstřelovač. Není na tom dobře. Leje to z něj jako z vola." Křičel na nás.

Dřímal a Hopla už drželi provizorní nosítka a než jsem se rozkoukala, naložili chudáka na ně. Skočila jsem k němu a jala se mu změřit hlavní funkce, kouknout na zorničky, jestli reagují, ale onen řidič mě odstrčil: „Princezno, z cesty."

„Prófo!" Zaburácel Rejpalův hlas za našimi zády. Já jsem nadskočila a chlapy se otočili Rejpalovým směrem. Bylo zvláštní, jak trpasličí jméno jde vyslovit. Někdy s humorem, ale někdy s takovým důrazem, že to ani nebylo možné.

„Běž se umýt a pak ke mně." Otočil se k odchodu a nenechal Prófu říct ani popel.

„Utíkej se připravit." Drbnul do mě Dřímal a popostrčil mě k umývárně u sálu.