Sliby, které musíme dodržet

21. kapitola

„Vojíne Teodore, jak se vám daří?" ptala jsem se mladého klučiny, kterého jsem operovala tři dny zpět.

„Děkuju, mám se dobře. Jen mě trošku píchá v boku."

Koukla jsem se do karty. Vojín měl prostřelený bok. Čistý průstřel, žádné velké škody. „To je v pořádku. Dám vám léky proti bolesti." Otočila jsem se a chystala jsem se odejít, když mě v tu chvíli popadl vojín Teodor za ruku.

„Paní doktorko, vrátím se tam?" pohlédl mi do očí.

„Neměl jste těžké zranění. Pár týdnů si ještě poležíte mimo naší nemocnici a pak se vrátíte ke svým přátelům."

„Nemám přátele."

Nevěděla jsem, co říct. „Aha. Ale třeba uvidíte, že jste někomu během své nepřítomnosti scházel."

„Když říkáte ..." Pustil mojí ruku a odvrátil pohled.

Musela jsem si promnout druhou rukou místo, kde mě chytl. Měla jsem tam otlačeninu od toho, jak silně mě svíral a nebylo mi to vůbec příjemné. Dřímala jsme poprosila, aby donesl vojínovi nějaké prášky na bolest a tím moje působení na pooperačním skončilo. Vrátit bych se tam měla až na noční směnu. Takže do té doby se budu užírat nudou.

Měla jsem už dost času na to zjistit, jak tenhle blázinec funguje. A co jsem zjistila? Že nefunguje. Prostě to nejde. I kdyby tu byl sebevětší tyran, nikdy by to tu nedal do kupy. A možná proto vydáváme dobré výsledky a v případě, že pacienti nepřijíždí v malých součástkách, jsme schopni všechny zachránit.

Ale všechen čas, který jsem tu prožila (jestli se tomu tak dá říkat) jsem se pokoušela zjišťovat, jak se jiní vyrovnávání se zdejším klimatem. Válečným klimatem.

Nebylo to nejlehčí. Většinou se někam vypařili a vrátili se třeba v noci a pak už bylo těžké zjišťovat, kde trajdali. Prvního jsem odhalila Kýchala. Náš milý kuchtík má mezi jídly vždycky trošku čas, hlavně když operujeme a jídlo je tím pádem zazděný. Jednou, když na sále bylo dost lidí a já si mohla dát pauzu, jsem sledovala Kejchala kam jde a zjistila tak, jak se odreagovává. Kejchal si prostě vzal prak a šel do lesa. Les je asi silné slovo. Takový kus křoví se dá asi těžko považovat za les. Kejchal tam strávil čtyři hodiny. Tím prakem lovil ptactvo. Nejdřív jsem si říkala, že je to totální úlet, ale pak jsem odhalila další věci a pochopila jsem, že lovení ptáků je vlastně celkem v pohodě.

Mojí další obětí byl Šmudla. Benjamínek našeho tábora se vyžíval v malování. Byl to hotový Leonardo da Vinci. A přijít na to taky nebylo lehké. Nejdřív jsem si musela udělat čas, abych ho mohla sledovat, kam jde. Potulovat se po okolí není lehké a už vůbec ne bezpečné. Když si vzal stojan a kufřík se svojí výbavou na kreslení, sledovala jsem ho první kilometr. Pak už jsem se nedržela zpátky a vykašlala jsem se na bezpečný odstup. Po kilometru a pár metrech se usadil a sedl si. Sotva vytáhl štětec, už jsem mu byla po boku a vyděsila ho tak.

„Nečekal jsem vás tu."

„Já vím." Čekala jsem, co začne kreslit. On taky čekal. A pak přece jen začal. Posadil mě na kus balvanu a sedl si se stojanem naproti mně.

„Koukejte na tábor." A začal malovat. Koukala jsem mu za rameno na tábor. Seděli jsme, dokud nezapadlo slunce. Ten obraz jsem nikdy neviděla.

Dalším cílem se mi stal Rejpal. Náčelník se zavíral ve své kanceláři a někdy tam dokázal být i bez jídla celý den. Nikomu kromě mě to nepřišlo divný. Nedalo mi to a začala jsem pátrat, co asi dělá. A zjistila jsem to. Jednou nám přijeli nad ránem ranění, a když nikdo nenašel Rejpala u sebe v pokoji, byla jsem vyslána, abych ho našla. A našla jsem ho zase v kanceláři, odkud se linul nádherný zvuk houslí. Vběhla jsem do kanceláře a spatřila ho, jak sedí u stolu, na němž byla hromada not, jak hraje na housle se stoickým klidem a vyrovnaností. Od té doby za ním někdy zajdu. Jen si sednu a poslouchám, a stejně mlčky jako jsem přišla i odejdu.

Dřímalova úchylka je na křížovky. Velmi často mu chodí balíky a vždy je tam křížovka. Pořád luští a hlavně na pooperačním. Zdá se to být normální, ale kompenzuje to intenzita luštění. Všechny má vyluštěné. Každý okýnko a takovou rychlostí, že se nestačím divit.

Hopla má asi nejužitečnější koníček. Pálí. Vyrábí alkohol. Cokoliv, co mu přijde pod ruku, využije. Jednou to zkusil z místního ovoce, které sem přinesli ženské, které dělají úklid. Všichni jsme se na to koukali váhavě. Jediný, kdo měl dostatečnou odvahu, byl Hopla sám. Nalil si jen pár kapek, které do sebe kopl. Půl hodiny spílal, že mu to vypálilo sliznici. Od té doby to používáme jako odstraňovač skvrn od oleje, krve nebo jiného hnusu, který ničím jiným nejde. Téhle žíravé nádhery máme ještě půl barelu ve skladu, kde má Hopla palírnu. Říkáme ji Angie.

A Doktor? Tápu. Ještě jsem na to nepřišla. A chci. Vážně moc stojím o to, abych přišla na tajemství, co skrývá. Jen se obávám, že má rozměry jaderné apokalypsy. Ale stejně na to přijdu, slibuju.