Sliby, které musíme dodržet

26. kapitola

Probudila jsem se nahá obtočená jako břečťan kolem Daniela v mé posteli pod mou dekou. Ležela jsem na Danielově paži. Vzhlédla jsem do jeho obličeje a natrefila jsem na jeho samolibý výraz. Koukal na mě a já se nemohla ubránit spokojenému úsměvu.

„Koukáš jako kanárek, který sežrat myšku."

„Tak to budeš asi ta myška." Dal mi mlaskavou pusu.

„Měli bychom se obléct a jít něco dělat."

„Já bych věděl, co dělat. A šaty to nepotřebuje." Mrkl na mě kulišácky.

„Myslím to vážně, Danieli."

„Já taky Alice," znovu mě políbil, „Ale na tvoji otázku musím odpovědět, že ty si můžeš ještě poležet, jenže já musím být za půl hodiny na pooperačním. Ten kluk, kterého jsem chtěl operovat s tebou, je bratr vojína Teodora."

Při tom jméně jsem se oklepala. Daniel to zřejmě cítil. Pevněji mě objal.

Ještě chvilku jsme jen leželi, spíš jsme se mazlili, ale nakonec se musel Daniel zvednout. Oblékl se a po polibku na rozloučenou odešel. Slíbila jsem mu, že mu přinesu kávu na pooperačním hned, jak se sama obleču a upravím.

Netrvalo mi to dlouho. V jídelně byl Kejchal, který mě na chvilku zastavil, aby mi řekl, jak mu to jde s prakem a nalil mi dva šálky pitného betonu. Pak jsem si to rovnou namířila na pooperační, kde už se sešel zbytek personálu. Dokonce i Šmudla tam asistoval s deskami Rejpalovi, který obcházel pacienty.

V davu těl a lékařů jsem si vyhlédla Doktora a šla k němu. Zřejmě cítil mou přítomnost a těsně než jsem k němu došla, se na mě otočil. Po obličeji mu přeběhl letmý úsměv. Jen jsem mu podala kafe, ale to se neobešlo bez komentáře Štístka.

„Já kávu nedostanu, Sněhurko?" a při tom zamrkal.

Mojí jedinou reakcí bylo zrudnutí. Doktor mi nijak nepomohl. Jen ať se v tom vykoupu.

„Pojď se mnou obejít pacienty z druhé strany." Pobídl mě Hopla a už mě táhl na druhý konec místnosti daleko od Prófy.

Stáli jsme vedle pacienta, který spal. Já dělala, že čtu jeho složku, ale byla mi ukradená. Pacient prostě jen spal.

„Prófa se ti šel včera omluvit za to, jak se choval?"

„Hmm." Zabručela jsem neurčitě a cítila, že se mi znovu hrne krev do obličeje.

„Tak asi dobrý co?"

„Proč myslíš?"

„Přinesla jsi mu kafe."

Usmála jsem se na souhlas, ale úsměv mi po jeho dalších slovech zamrzl na rtech.

„A taky mám pokoj hned naproti tvému. Usmiřování jsem slyšel."

Div jsem se nepropadla do země a div se Hopla nezbláznil smíchy. Chytl mě za ramena. „Neber to špatně. Všichni jsme to čekali." Povzbudivě mě za ramena stiskl a začal pravé kolečko po pacientech. V půlce jsme natrefili na Doktora a Dřímala. Bylo to přesně u pacienta Teodora. Byl mladší než jeho bratr a i ve špatném stavu se mu podobal.

„Přežije?" zeptala jsem se zatím, co jsem se koukala do karty.

„Nedávám mu velké šance. Bylo to dost zlý." Odpověděl mi Doktor, od kterého mě dělil jen Hopla.

„Tak ještě že měl skvělého lékaře." Pošilhávala jsem po něm.

„Budu zvracet!" Vykřikl okatě a přehnaně Hopla a hrál omdlévání, při čemž mu Dřímal asistoval, protože hrál, že ho křísí.

„Komedianti." Zamumlala jsem při odchodu, protože všichni pacienti byli zkontrolováni. Doktor šel za mnou a sotva jsme vyšli, strhl si mě do obětí a polibku. Líbali bychom se tam do teď, kdyby z pooperačního nebyl slyšet potlesk a pískot. V oknech stáli jak Dřímal, tak Hopla i Rejpal.

„Jedl jsi?"

„Ne ráno jsem měl jinou věc na práci." Mrknul na mě a už mě vedl k jídelně.

Stihli jsme si sednout a každý z nás snědl jeden asfaltový toust, když přiběhl Šmudla. „Teodor." Stihl zmínit ve dveřích. Doktor už byl na nohách.

„Jdu operovat."

Taky jsem vyskočila na nohy. „Je to dobrý nápad? Je už konec. Myslím, že to odnesl mozek."

„Nevzdám to."

„Dobře. Jdu s tebou. Budu asistovat."

„Čteš mi myšlenky, Sněhurko."

V rekordním čase jsme se dostali na sál. Tryskem jsme se omyli a převlékli. Na sále byl Štístko.

Začali jsme operaci. Masivní krvácení byla třešnička k selhávání plic, dvěma zástavám srdce a zbytku nepořádku v orgánech.

Tři hodiny. Pak už nebylo pacienta. Všichni jsme věděli, že to tak skončí. Nebylo už možné něco napravit.

Sundali jsme zkrvavené pláště. Doktor mě vzal za ruku a odvedl mě do jídelny, kde jsme vlastně byli přerušeni. Přisedli jsme si k Rejpalovi a Hoplovi. Chvilku jsme jen seděli, ale hovor se rozproudil v příjemnou a nenucenou konverzaci.

„Hoplo. Prý se chystají nějaké přepadové kontroly. Nevím, co by řekli na ten sklad jaderného odpadu vzadu."

„Myslíš moji palírnu?" ohradil se Štístko.

„Palírnu? Nebyl jsi to ty, který půl dne křičel, že ten humus, Angie, leptá sliznice, sklo a bylo by to schopné se proleptat i stěnou úložiště radioaktivního odpadu?"

„Nešil. Já Angie nějak zlikviduju." Protočil oči a ztuhl. „Prófo?"

Naproti mně se Prófa zarazil s vidličkou na půl cesty do pusy „Ano?" A zvědavě kouknul na Hoplu po mé pravici.

„Doktore, kamaráde. Asi sis spletl nohu. Můžeš mě po té mé přestat hladit? Víš přece, co to se mnou dělá." Mrknul na něj hravě ve stejný moment, kdy se začal kuckat Rejpal a Kejchal, který stál u stolu s kávou.