Sliby, které musíme dodržet

9. kapitola

Sedím v letadle a jsem někde mezi domovem a bitevním polem. Matka byla naprosto v šoku. Naštěstí ji Adam neřekl, že jsem se za něj vyměnila. Pověděli jsme jí, že jsem šla dobrovolně a že mi nehrozí žádné nebezpečí. Natrénuji si chirurgii a pak nastoupím někde blízko domova do nemocnice. Takže jedu na druhý konec světa čistě z edukativních důvodů.

Letěla jsem jen s informací, že na letišti na mě bude čekat někdo, kdo mě odveze a řekne nějaký další věci. Letěla jsem na armádní letiště armádním letadlem. Všechno bylo zelený. I já.

Přistála jsem po nekonečných hodinách utrpení s žaludkem jako na vodě. Měla jsem zabalený jen jeden vak těch nezbytných věcí. Moc toho potřebovat nebudu, a kdyby ano, mohou mi z domova poslat kdykoliv cokoliv. Utěšena těmito slovy jsem si sebou vzala jen oblečení a dvě knížky. I tak má bagáž byla dostatečně těžká.

Když jsem vylezla před halu, stál tam chlap, který v ruce držel ceduli s mým jménem. Nebylo třeba. Stáli jsme tam jen mi dva a šance, že bychom se minuli, byla minimální.

„Dobrý den, jsem Alice." Přistoupila jsem k muži s cedulí a napřáhla ruku.

Středně vysoký muž, který vypadal, že sotva došel střední školu, měl světlé vlasy a pevný stisk. „Paní doktorko. Těší mě."

„Říkejte mi Alice."

„Mě zase Šmudlo."

Pozvedla jsem obočí a spolu s ním i koutky úst.

„Neptejte se." Zasmál se na mě, vzal mi vak a šel na parkoviště, kde bylo zaparkované armádní auto. Zelené.

Hodil mé zavazadlo na zadní sedačku a mně otevřel dveře. Nastoupila jsem a počkala, až si Šmudla sedne za volant.

„Tak Šmudlo, prý mi řekneš nějaké další potřebné informace." Otočila jsem se na něj, když vyjel z vojenského areálu.

„Já jsem hlavním sekretářem. Z pozice vojína dělám úředníka. Všechno jde přese mě. V naší nemocnici jsme asi dva měsíce. Jsme tam zatím samí chlapi. Jen jedna sestra. Ta je místní. Dělá spíš úklid a krmí pacienty. Někdy si bere pomoc. Nikdy se nestará o pacienty na úrovni doktora a moc nemluví. Jinak chlapi jsou bezva. Náš vrchní, tedy plukovník je super chlap. Vám budou asi nejblíže dva naši doktoři. Budete mít pokoj hned vedle nich. Dále tam máme jednoho technika, kuchaře a zdravotního bratra, který poskytuje péči místo sestry. Vy jste kapitánka, stejně jako ostatní doktoři a jste tím pádem i druhá nejvýše postavená. Před vámi je tedy jen plukovník, když nepočítám hlavouny někde v teple kanceláře." Po dechberoucí výkladu si dal pauzu, aby nabral sílu na odpovědi pro mé otázky.

„Proč Šmudla?" musela jsem se zeptat.

On se jen rozesmál. „Já věděl, že se zeptáte. Ale nebojte, všechno vám bude vysvětleno. Nebo to hned pochopíte."

„Co pacienti?"

Šmudlovi zmizel úsměv z tváře. „Nechci vás děsit."

„Jen mi to řekněte."

„Ale tykejte mi."

Kývla jsem a čekala, co z něj vypadne.

„Je jich dost a většinou je nevezou v jednom uceleném kusu. Někdy je to peklo. Jindy není do čeho píchnout, a je to ještě větší peklo."