Sliby, které musíme dodržet

15. kapitola

Nemohla jsem spát. Ležela jsem na posteli ve svém pokoji a koukala do plátěného stropu.

V hlavě jsem měla Adama a mamku. Převracela jsem se a začala jsem být více a více naštvaná.

Proto jsem se zvedla a sedla ke stolu, kde jsem zapnula lampičku a dala se do psaní dopisu Adamovi. Chtěla jsem vědět, jak se mají, co dělají a jak vše zvládají.

Myslela jsem si, že když dám své myšlenky na papír, budu mít v hlavě místo na sny, ale nestalo se tak. Stále jsem nebyla unavená. Ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že káva se sice odporná, ale uklidní mě psychicky a zároveň nastartuje fyzicky.

A protože jsem na sobě měla teplákovou soupravu na spaní, stačilo si navléknout tenisky a mohla jsem si pro další hrnek zajít do jídelny. Hopla by mě asi nazval sebevrahem. Já sebe vlastně taky.

Prošla jsem chodbou a dveřmi jsem se protáhla do jídelny. Svítila zde jen malá lampička s cílem přiblížit strávníkovi místo, kde je káva. Nalila jsem si a napila se. Neubránila jsem se šklebu, ale jinak už jsem si na chuť dehtu zvykla.

Koukla jsem se z okna a zahládla, že se na pooperačním svítí. Vyšla jsem jinými dveřmi na příjezdový „dvůr" a jím prošla až na pooperační. Věděla jsem, že ranění asi spí, proto jsem se snažila být co nejvíce potichu.

Rozhlédla jsem se a kromě světla na stolku jsem zpozorovala Dřímala, jak měří teplotu mému prvnímu pacientovi.

Přistoupila jsem k němu. „Nechceš si jít dát kafe a tak?"

Dřímal asi mou přítomnost nečekal. Udiveně se otočil, ale usmál se. „Kdyby tě jen slyšel Hopla."

„Asi by mi řekl něco o sebevrazích, já vím." Mrkla jsem na něj.

„Pauza by se mi hodila." Podal mi desky, kam zapisoval pacientovi údaje a s díky odešel směrem k jídelně.

Já jsem si přisunula k pacientovi židličku. Vzhledem k tomu, že místnost osvětlovala jen ta malá lampička, nebylo dobré světlo. Ani to mi ale nebránilo začíst se do pacientovy karty. Vše se zdálo být v pořádku. Tlak, teplota ....

„Ztratila ses, Sněhurko?"

Leknutím jsem vyskočila ze židle a zajíknutí jsem jen taktak udržela. Za mnou se vynořil Prófa/ Doktor/ kapitán/ jen ne major.

„Jsem Alice a ne neztratila. Přišla jsem na chvilku za Dřímalem, aby si mohl udělat pauzu. Navíc jsem se chtěla kouknout na tohohle kluka." Ukázala jsem na svého pacienta a pak nadzvedla jeho kartu. „A vás sem dostalo co?"

„Tykej mi, Sněhurko. A říkej mi Prófo nebo Doktore, slyším i na písknutí." Ač to poslední byl žert, tvářil se zcela vážně a to jistým způsobem dávalo vtipu na razantnosti.

Vzal mi z rukou pacientovu kartu a zatím, co si vše pročítal, já měla čas na to, prohlédnout si ho.

Nedostatek světla byl vykompenzován skvělým výhledem. Doktor měl černé vlasy, a tmavé oči, které byly schopny mi do hlavy propálit díru. Měl ostře řezané rysy a majestátní nos. Byl hodně vysoký, více než Štístko. Atletická figura podtrhovala jeho drsňácký vzhled. Věkem ani starým, ani mladým. Možná okolo třiceti. Jako žena mohl říct, že to byl krásný chlap

Po přečtení desek zvedl hlavu a nachytal mě, jak na něj zírám. Podal mi desky zpět se slovy: „Zvládla jsi to dobře. Bude žít."

„Ano, to zvládla." Dřímal se vrátil a postavil se vedle Doktora. Na to se Doktor zvednul, pokynul Dřímalovi i mě a odešel.

„Co to bylo?" musela jsem se zeptat.

„Co myslíš?" nebylo jasné Dřímalovi. Pohledem neuhnul od pacienta.

„Ten Doktorův komentář." Uvedla jsem na pravou míru.

„Jedno si pamatuj," Dřímal si dřepnul, abychom měli oči v jedné rovině, „a nezapomeň. To nejlepší, co ti Doktor kdy na jakoukoliv operaci řekne je, že bude žít. To nejdůležitější tu totiž je život."

Pokývala jsem hlavou, že rozumím a stoupla si na odchod. „Asi zkusím ještě jednou ten spánek."

„Jen to zkus. Slyšel jsem, že je to lepší než sex."

Při tom slově na S jsem sebou lehce cukla, ale nakonec jsem se usmála a vyšla ven.

Večery tady jsou zvláštní. U nás byla tma a klid. Byly vidět hvězdy a ve vzduchu byl pomalu cítit další den. Tady to bylo ale jinak.

Taky tu byla tma. Ale tma, která tlačila na oči. Klid tu nebyl. Byly slyšet letadla a stíhačky. Někdy se ozývaly ty zvuky jen z dálky, někdy byly tak hlasité, že jsem si myslela, že je přistávací rampa hned vedle stanů.

První noc a už jsem to tu nesnášela. Ne tím způsobem, jako člověk nesnáší lidi, kteří mu ublížili, ale způsobem, jako nemáte rádi matiku a fyziku. Způsobem, který vám drtí vnitřnosti, ale vy víte, že se musíte zvednout a jít dál, protože jinak vás to udupe.