Sliby, které musíme dodržet

24. kapitola

Po měsíci mě nakonec nechal Rejpal po západu slunce na pooperačním. Jak se dalo čekat, nebylo tam moc pacientů. Konkrétně tam byl jeden voják s třískou, jeden téměř vyléčený slepák a další dvě banální zranění.

Ani jsem nemusela chodit povinné kolečko. Všichni usnuli a nehorázně chrápali. Seděla jsem u stolu a četla si knížku. Takhle by se to zdálo jako naprosto normální služba, jenže kolegové byli jiného názoru.

V osm přesně přišel Dřímal, že si něco zapomněl, když jsem přijímala službu. Koukl se do jednoho šuplíku, nic nenašel, pozorně se porozhlédl po místnosti a neochotně odešel.

V deset přišel Šmudla. „Paní doktorko, je všechno v pořádku?"

„Šmudlo, máte dojem, že by nemělo být?" povytáhla jsem jedno obočí.

„Jen se mi zdálo, že něco slyším." Řekl neurčitě a stejně ostražitě jako Dřímal se rozhlížel po pooperačním.

Po trapné chvilce jsem se na něj otočila. „Šmudlo, ještě něco?"

„Ne. Ne. Vážně ... Já jen ... Ne." S koktáním pomalu vyšel ven.

Už jsem doufala, že je tak konec přepadovkám, ale asi jsem se mýlila. Pánové si zjevně nařizovali budík každý po dvou hodinách. Další byl totiž Kejchal. Přinesl mi kávu. Normálně bych byla za šálek vděčná, ale litrová konvice mi přišla trošku přehnaná.

Byla minuta před druhou. Čekala jsem dalšího a jen přemýšlela, jestli to bude Hopla, nebo Doktor. Doufala jsem v Doktora, ale věřila jsem v Hoplu. A taky se tak stalo. Nejprve jsem ale rozestlala postel a vedle si připravila židli, na kterou jsem se usadila s knihou. Když dorazil Štístko, jen jsem mu pokynula do postele a on tam bez odmlouvání zalezl.

„Je to nutné?" věděla jsem, že mé otázce bude rozumět.

„Bojíme se o tebe."

„Já se o sebe nebojím."

„Proto se bojíme."

A až ve čtvrt na tři jsem si uvědomila, jak hrozně vděčná bych jim měla být. Jak úžasné je, když se o mě někdo strachuje.

„Čí to byl nápad?"

Hopla se ke mně otočil na bok a podepřel si hlavu. „Když se Prófa dozvěděl, že máš službu, málem skončil Rejpal se zubní protézou. Prófa byl trošku hysterický, tak jsme to vyřešili takhle. Ale musím říct, že budík ve dvě ráno mě málem zabil."

Chytla jsem ho za ruku na důkaz díku. „Tak spi. Dneska se tu už asi nic dít nebude."

Jenže Hopla vystřelil z postele, vedlejší lůžko přišoupl tak, aby je spojil a až pak spokojeně zalezl. „Když budeš vedle mě, bude jistější, že se ti nic nestane."

Byla jsem vzhůru ještě do návštěvy Rejpala, ale pak jsem si lehla vedle Hopli a bez výčitek usnula.

Měla jsem budík nastavený na sedm hodin, abych raději byla vzhůru, než se někdo z pacientů probudí. Takže mi opravdu v sedm začal budík pod polštářem zvonit. Rychle jsem ho vypnula, aby se neprobudil někdo se mnou a vylezla jsem z postele. Hopla se mi otočil kolem zad, takže jsem ho musela s citem odstrčit. Ani se neprobral. Nepřekvapilo mě to.

To, co mě překvapilo, byla přítomnost někoho dalšího. Daniel seděl na židli, na níž jsem si večer četla. Koukal na mě naštvaným pohledem, jako bych mu utopila morče. Věděla jsem, že se do mě pustí a chtěla jsem se vyhnout tomu, abychom tím někoho vzbudili. Vyšla jsem tedy ven s Doktorem v zádech.

„Dobré ráno, Danieli." Venku jsem se mu koukala zpříma do očí a hlas jsem se snažila udržet na minimu.

„Doufám, že se ti vedle Hopli dobře spalo."

„Děkuju za optání. Celkem to šlo." Ostentativně jsem si zívla a protáhla se.

„Jasně. Hlavně že jsi spokojená." Div že to na mě nevyplivl.

„O co ti jde? Nikdo z pacientů na tom není tak strašně, aby měli kontrolu čtyřiadvacet hodin denně."

„O co mi jde? Vždyť ho ani neznáš! Nevíš, jak se jmenuje! Nevíš odkud je. A má doma někoho, koho si chce vzít! To je ti jedno?"

„Sakra to ses zbláznil?" nevěřícně jsem se zeptala.

„Vypadám tak?"

„Ani nemáš tušení, jak vypadáš. Hopla přišel ve dvě hodiny v noci, postele k sobě přisunul a pak do té své postele div že neomdlel. Jestli chceš klidný svědomí, tady to máš – žádný sex nebyl." Nasupeně jsem se vydala zpátky dovnitř. Když jsem procházela kolem Doktora, chytl mě za ruku, ale vyškubla jsem se mu, a bez jakéhokoliv pohledu jsem odkráčela pryč.