Sliby, které musíme dodržet

1. kapitola

„Dobré ráno, mami." Zašveholila jsem na mamku, která připravovala snídani.

„Ahoj, broučku." Odpověděla mi tiše a já věděla, že je maximálně vyčerpaná. I dneska nás čeká spousta práce a to jsme se včera dostali do postele až po půlnoci. „Kde je Adam?" zeptala jsem se a začala si rvát toust do pusy.

„Odehnal krávy na pastvu." Informovala mě a sama si nalila kávu.

„Co nás dneska všechno čeká?" Hned po vyřčení jsem ale své otázky litovala. Mamka začala vyjmenovávat povinnosti a mě se začaly protáčet panenky.

Snídani jsem tedy nakonec dojedla a mohla se vydat vstříc práci. Nejprve mě čekalo vyhřebelcovat koně. Pak jsem šla nakrmit slepice, sesbírat vajíčka, udělat oběd a po obědě natřít ohrady a ploty po celém pozemku.

Naši rodiče moc nešetřili, když kupovali farmu a pozemky kolem. Široko daleko nám všechno patřilo, takže je jasné, že tři lidi jsou na to prostě a jednoduše málo.

Natírala jsem tedy všechno, co bylo možné, když jsem v dálce viděla Adama, jak jede na koni ke mně. Bylo mu patnáct a na svůj věk byl klukovi svého věku dost nepodobný. Prací, kterou tady dělal, si vypracovat velmi estetické tělo a každá holka z něj byla paf.

Mě tedy bylo sedmnáct a dodělávala jsem školu. Moje výuka byla individuální a tak jsem si mohla dovolit skončit dříve, když mi to šlo. Nebyla jsem taková holka v zástěře, rádoby selka. Prostě jsem byla holka, která to měla v hlavě v pořádku a mohla si dovolit studovat. Mamka chce, abych odjela do města a mohla studovat dál. A pokud se to stane, tak studovat jedině medicínu, aby ze mě byla velká paní doktorka. Takže hned, jak složím maturitu, půjdu na přijímačky a uvidím, kam se bude moje cesta ubírat. Do té doby zůstanu doma a budu dělat věci, které dělám teď.

Bratr ke mně dojel a skočil z koně.

„Už je pozdě. Budeš mít studenou večeři. Doděláš to zítra."

„Dobře." Koukal jsem se na kyblík barvy a uvažovala jak ho vzít sebou.

„Zavři to a nech to tady, zítra ráno se pro to vrátíš."

Na bratrovu radu jsem tedy kyblík s barvou zavřela, naskočila na koně a jela s ním domů.

Doma jsem na stole měla jídlo, ale mamka nebyla nikde v dohledu ani k doslechu. Adam si všiml, že něco hledám.

„Šla si lehnout. Dneska toho na ní bylo moc. Ale to bylo na každého z nás." S těmito slovy mě opustil. Sama jsem si dojedla jídlo, všechno sklidila a nakonec jsem i já skončila ve svém pokoji.

Můj pokoj, stejně jako Adamův, byl v druhém patře a měl balkon. Milovala jsem, když jsem si mohla večer sednout na balkon zabalená do deky a koukat na západ slunce, na který byl skvělý výhled z mého křesla. I tam jsem vlastně skončila dneska.

Za dlouhou dobu jsem skončila dřív, než zapadlo slunce a já se plně uvolnila. Moje oči už byly výhledem tak nabaženy, že se mi začaly zavírat. To jsem podchytila v počátku. Odklidila jsem se z balkonu a skočila do postele. Ani na sprchu jsem neměla sílu. Ale věděla jsem, že si to vynahradím zítra ráno.

U představy dalšího dne jsem byla více a více unavená. A takový byl každý náš den.