Sliby, které musíme dodržet

O další rok později

„Přijede tvoje rodina?" ptala se mě moje spolubydlící, když jsme vycházely z bytu.

„Ne."

„Jak to?"

„Mají moc práce." Pohledem jsem uhnula a jasně naznačila, že nechci dál rozvádět hovor. Ani jsem moc nelhala. Opravdu mají moc práce. Není to tam sranda.

Naštěstí to pochopila a my mohly jet v klidu do školy na závěrečný ceremoniál k ukončení našeho studia.

Byt jsem vyklidila do týdne. Poslala jsem si nějaké krabice domů a sama jsem si vzala zbytek do kufru. Přijel autobus a já nasedla dovnitř. Klasická cesta domů. Jenže mi přišla zpráva od Adama.

Chvátej domů.

Krátká a dost úderná zpráva mi vyrazila dech. Měla jsem sto chutí vyměnit si místo s řidičem a šlápnout na plyn. Naštěstí mi cesta vzhledem k okolnostem uběhla relativně rychle.

Adam na mě čekal už na nádraží. Seděl v autě a koukal úplně jiným směrem než na mě. Došla jsem k autu, hodila zavazadla na zadní sedačky a sedla jsem si vedle Adama.

„Ahoj, bráško. Co je tak strašně důležitý?"

Ani mě nepozdravil, nekoukl se na mě a podal mi obálku. Vzala jsem si ji, otevřela a koukla na dopis.

Naše země vstoupila do válečného stavu. Adam musí nastoupit do armády.

Přistihla jsem se, jak pláču. Tekly mi slzy a já je nemohla zastavit. Adam se rozjel směrem k domovu. Byli jsme potichu, byl slyšet jen zvuk motoru.

„Co budeme dělat?" zeptala jsem se ho, když jsme dorazili domů.

„Co asi tak můžu dělat. Pojedu. Nedá se nic dělat. Ale máma to tu nezvládne."

„Ukaž mi to ještě."

Adam mi znovu podal obálku s dopisem. Pozorně jsem si ho ještě prohlídla a zaměřila pozornost na podpis.

„Můžu se projet?" Adam nad mojí otázkou jen zakroutil hlavou a vystoupil si. Vyměnili jsme si místa a podal mi klíče.

„Do desíti doma." Mrkl na mě a zašel domů v ruce s mými věcmi.

Rozjela jsem se rychlostí blesku za strejdou Bobem.