Sliby, které musíme dodržet

18. kapitola

„Dneska to bude vaše premiéra." Sedl si ke mně Šmudla v jídelně a zároveň se usmál.

„O čem to mluvíš?" opáčil se na něj Hopla, který přišel zároveň s ním a také si přisedl.

„Přijede Stydlín." Oznámil mi Šmudla.

„Tolik jsem o něm slyšela, že si nakonec myslím, že ho znám."

„To je dobře. Dneska budete přebírat zásilku sama."

„Proč já?"

„S chlapy jsme si řekli, že to bude zábava." Odpověděl místo Šmudli Hopla.

„Kdy dorazí?"

Šmudla se kouknul na hodinky. „Do hodiny. Vždycky přijede, zatroubí a zastaví autem těsně u skladu. Všechno vyloží, vy to zkontrolujete a podepíšete. Pak odjede."

Jak předpověděl, tak se i stalo. Byla jsem zrovna na pooperačním, když se ozval klakson. Následovala smršť, kterou jsem jen taktak stihla. Všechen personál se nahrnul k oknům. Od Kejchala po Rejpala byli všichni v oknech a pozorovali dění venku.

Vyšla jsem z budovy a zamířila ke skladu. Stydlín tam stál zády ke mně.

„Dobrý den, jmenuju se Alice. Jsem tu nová doktorka a dnes mám přijmout dodávku."

Stydlín nadskočil, otočil se a jeho tvář zrudla. Zakoktal něco v tom smyslu, že bude brzo zpět a zmizel v dodávce.

Oto čila jsem se k oknu, kde měli výhled Štístko a Doktor. Hopla se šklebil, Doktor měl na ústech ten nejdecentnější úsměv, který jsem kde viděla. Zamávala jsem ji a otočila se zpět na Stydlína, který už začal nosit věci do skladu.

Když už, tak už – pomyslela jsem si a stoupla si mezi dveře tak, aby Stydlín, který bude procházet, musel jít těsně, velmi těsně vedle mě.

„Prý ti říkají Stydlín."

„Hm." Dočkala jsem se nerozvinuté odpovědi, stejně tak jako sytější rudé barvy.

Více jsem se vyprsila a pokračovala svůdným hlasem, který jsem slyšela ve filmu minulou sobotu. „Stydlíne, jak dlouho tu už sloužíš?" zamrkala jsem koketně řasami.

„Bude to půl roku." Zaskuhral, protáhl se kolem mě, očima zabloudil na mé přednosti, ale okamžitě sklopil zrak a zrudly mu i uši.

Náklad byl vyložen. Stydlín mi podal desky na podpis a propisku k tomu.

„Na té lince podepsat." Zašeptal a stále se mi nekoukal do očí. Zíral do země.

Podepsala jsem potřebné papíry, podala mu všechno zpět.

„Co bychom si bez tebe počali." Dala jsem mu ruku na rameno, ale to byla asi chyba.

Stydlín naskočil do auta, zašeptal pozdrav a smykem odjel. Na to se ze dveří vyřítili všichni chlapi a smíchem se lámali v pase.

„Tleskám." Zařval smíchy Kejchal a snažil se dostat zpět do kuchyně.

Ostatní přitakávali.

.

.

.

Ještě téhož včera jsme se sešli v jídelně u koryta. Doktor byl na pooperačním. Seděli jsme u stolu a bavili se o odstínech rudé, které se mihly Stydlínovi na obličeji.

Najednou se rozletěly dveře a do jídelního stanu vběhl Doktor.

„Vnitřní krvácení. Klesá tlak." Na to se začal zvedat Hopla, ale Prófa ho zastavil. „Ne, chci Sněhurku."

Vyběhla jsem za ním, bleskově jsem se převlékla a naklusala na sál, kde už byl pacient a Doktor.

„Vítej, Sněhurko." Promluvil Prófa z pod roušky.

„Doktore." Kývla jsem a podala mu skalpel.

Operace probíhala bez větších problémů.

„Dneska jsi to skvěle zvládla se Stydlínem."

„Děkuju." Pod rouškou jsem se usmála.

„Jak to jde doma?"

„Proč máš zájem?"

„Snažím se konverzovat."

„Jsi po lokty v nějakém klukovi."

„Nech toho. Nejsem slepý."

„Bože, nějak se v našem hovoru ztrácím. O čem to mluvíš?"

„Už se ti nechce zvracet..."

„Bingo."

„Nepřerušuj. Nezvedá se ti žaludek, neslyšíš ten strašný hluk války, začalo ti chutnat zdejší kafe, ztratila jsi cit. Nesdílíš tu bolest chlapců. Na začátku každý trpí s nimi, ale nakonec nic necítí. Vím, jak na tom jsi. Střídají se ti pod rukama a ty je bereš jenom jako další kus skládačky, kterou musíš pokořit."

Měl pravdu. Naprostou. Dokonce jsem i přestala psát domů tak často, jako například první měsíc. Byla jsem v šoku, jak lehko ve mně čte.

„ Buď v klidu, Sněhurko. To, že to vidím já, neznamená, že to vidí i jiní. Nekoukají kolem sebe. Šití."

Podala jsem mu šití a operaci jsme dokončili v tichosti.