Sliby, které musíme dodržet

27. kapitola

Štístkovi první den úklidu Rejpal málem urval hlavu. Štístko utřel prach a to byl celý úklid. Druhý den se do toho konečně pustil. Rejpal stál po jeho boku s bičem v ruce, jako s efektivním nástrojem vedoucího. Večer Hopla skučel, že mu slezou i nehty z toho, že jsou moc ve styku s Angie.

A dnes, třetí den, jsou tak v polovině.

S Danielem se vyhýbáme posteli, jinak bychom v ní zůstali déle, než by bylo zdrávo. Každý jsme tedy spali ve své. Sem tam si krademe dotyky a letmé polibky.

Za poslechu Hoplových nadávek, které se do jídelny nesou až ze skladu, spolu snídáme.

„Je mi ho líto."

„Pročpak, Sněhurko?"

„Že se musí zbavit Angie."

Zasmál se. „Proč? Tu žíravinu udělal sám."

„No právě. Má k ní citové pouto."

„Neblázni. Má poleptaný ruce, zarudlý oči a vyžraný fleky na tričku. Při představě, že Angie byla určená k pití, se mi dělá zle."

Náš smích utichl až v momentě, kdy se nadávky přiblížili. Hopla si sednul na své místo vedle mě a vyčerpaně zafuněl.

„Hledám dobrovolníka."

„Na co? Víš přece, že žádného dobrovolníka neseženeš."

„Hele, musím na pooperační. Jděte tam, aby to vypadalo, že se tam něco děje."

„Dobře." Odsouhlasil Prófa.

Nevěřícně jsem vytáhla obočí, protože jsem nevěřila, že mu na to skočil.

„Super místo na muchlování." Odpověděl na můj zvědavý pohled.

Hopla zasmál. „Super děcka. Tak vy se zabavíte. Šup, šup ... Aby Rejpal nerejpal."

Každý jsme se rozešli svým směrem. Hopla šel na službu a my do skladu.

Sotva za námi zapadly dveře, Daniel se na mě nalepil a nechystal se mě pustit. Užívala jsem si každý dotyk a ani jeden z nás nespěchal.

„Co to máš v zadních kapsách?" opáčil se Daniel s rukama na nich.

„Zapalovač. Je to asi nejrychlejší způsob to tu uklidit."

„Ale proč bychom mu tak tuhle situaci ulehčovali, že?" Mrknul na mě a pokračoval tam, kde skončil.

„Já věděl, že spolu chrápete." Ten hlas bych poznala kdekoliv. Do skladu vešel vojín Teodor. A nikoliv ten mrtvý, nýbrž ten živý.

„Co ..." chtěla jsem pokračovat, ale vojín mě nenechal.

„Drž hubu!" Pár kroků se přiblížil a koukal na nás s neskutečnou agresí v očích. „Můj bráška je mrtvej. Vy svině. Je mrtvej!"

„My ho nepostřelili." Odporoval Daniel. Pomalu se postavil přede mě a mě tak před vojínem schoval za sebe. „Pojďte, najdeme plukovníka a všechno vyřešíme."

„To máte pravdu, všechno vyřešíme. Rychle." A vojín vytáhl pistol z pouzdra u boku.

Daniel se napnul. „Položte to." Nařídil mu hlasem, při kterém bych všechno odhodila a prosila o smilování. Jenže vojín se jen suše zasmál.

„Nemám co ztratit. Víte, bratra jsem zbožňoval. A už není. Matce jsem slíbil, že se o něj postarám a já sliby plním. A teď jsem zklamal."

„Fajn. Vidím, že už máte jasno. Ale nechte paní doktorku odejít. Já operoval a nezachránil vašeho bratra. Já vás poslal pryč. Ona za nic nemůže."

„Danieli..." zašeptala jsem mu do ucha. Nechtěla jsem ho opouštět.

On mi jen stiskl ruku a pokračoval a nebál se lhát. „Nebyla u operace. Nevěděla, že to byl váš bratr. Nemá s tím nic společného."

V brunátném obličeji vojína Teodora bylo vidět, že přemýšlí. „Fajn, ať ta děvka odejde."

Daniel mě popadl a políbil mě takovým způsobem, který nutí mé kosti tát, ale na druhou stranu stát srdce, protože to byl polibek, z kterého jsem cítila sbohem.

„Žij." Řekl mi, než mě postrčil ze skladu.

Já utíkala jako zběsilá na pooperační. Tam naštěstí byl Rejpal, Hopla i Dřímal.

„Ozbrojený vojín Teodor drží Prófu ve skladu s Angie."

Do chlapů jako by prásk blesk. Okamžitě vyrazili ke skladu. Cestou jsme strhli i Kejchala. Doběhli jsme ke skladu a modlili se, a aby nebylo pozdě.

„Vojíne. Pojďte ven."

„Ten sráč mi zabil bratra."

„Vašemu bratrovi nebylo pomoci. Nepřežil by to. Měl poškozený mozek, nadosmrti by se nehnul a jako ležák by dlouho nepřežil."

„Jděte dál. Slyšíte mě?"

„Už jdeme."

„Neslyším kroky. Jděte pryč."

Dali jsme se na ústup. Byli jsme v bezpečné vzdálenosti, při které už vojín neřval, že Daniela zabije.

V tu chvíli mi svitlo. Moje kapsa! Ten zapalovač tam už nebyl. Okamžitě jsem se začala šacovat a ostatní na mě koukali jako na blázna. Pak mě někdo chytil za rameno. Byl to Hopla.

„Co se děje."

„Jak hodně Angie hoří?"

„Prosím?"

„Sakra, jak dobře to hoří!" zaječela jsem na něj hystericky a po očích se mi valily slzy velké jako strach, který jsem měla.

„Kruci, Sněhurko. Naposledy, když jsem to zkoušel, Kejchal přišel o půlku levého obočí."

A Hopla nepřeháněl. Hodila jsem pohled na Kejchala a opravdu mu část chyběla.

Cítila jsem se, jakoby se všechno zastavilo, jako bych zarostla do země. Ale nebylo to tak.

„Danieli!" zakřičela jsem a rozeběhla se ke skladu. Ten zmetek mi při posledním polibku vzal zapalovač z kapsy a věděla jsem, co chce udělat.

Nestihla jsem to. Byla jsem téměř u skladu, když se ozval výbuch. Tlaková vlna mě odhodila na záda a já jen cítila, jak mě třísky řežou do obličeje. Nebylo nic vidět. Všude byl dým, prach a oheň. Někdo křičel, asi jsem to byla já. Chtěla jsem běžet za Danielem, ale nebyla jsem schopna se zvednout a donutit se ke kroku, ba dokonce se odplazit.

Špatně se mi dýchalo a s myšlenkou na Daniela mi zčernal svět.