Sliby, které musíme dodržet

22. kapitola

Večer jsme se vystřídali na pooperačním. Venku byla tma. Pacienti spali a já měla ještě trošku času do kontrolního kolečka, které musíme mezi pacienty procházet, abychom je zkontrolovali.

Seděla jsem za stolem a pročítala křížovku, kterou tam Dřímal nechal. Byla vyluštěná, ale ničemu to nevadilo. Koukala jsem na to jako úplný pitomec. Minimálně polovinu slov jsem neznala a přišla mi jako hrubá urážka.

Najednou vedle mě stál vojín Teodor.

„Vojíne, proč neležíte. Vraťte se zpátky do postele."

„Musíme si promluvit."

„Nemusíme. Jděte si lehnout." Vstala jsem a napřímila jsem se na důkaz nadřazené hodnosti. Jenže vojín Teodor se nezalekl. Natlačil mě do rohu a tam mě držel.

„Já říkám, že si budeme povídat. Musíme probrat můj návrat k jednotce. Já tam nechci. A taky tam nepůjdu. Jasný? Rozumíte mi? Pošlete mě domů." Vstoupil do mého osobního prostoru. Začalo mi to být krajně nepříjemný a hraničilo to až se strachem. Nemohla jsem se hnout a ani jsem se nezmohla na slovo.

„Vojíne, být vámi, okamžitě se vrátím na místo." Hlas na druhém konci místnosti mi dovolil znovu dýchat. Byl to Doktor. Teodor s sebou trhl a okamžitě odstoupil jeden krok vzad. Prófa už mu stál za zády. Rychlostí blesku ho dostal ještě dál ode mě a přitáhl ho na zeď. Druhou ruku mu zaryl do zranění, takže vojín Teodor sykl bolestí. Prófa se k němu dostal blíž a dostal se do jeho komfortní zóny. „Moc dobře vím, kam vás pošleme, vojíne. Daleko od maminky."

„Imperialistická špíno." Sykl vojín skrz zuby.

Reakce Doktora byla rychlá. Stiskl ránu ještě víc a vojínovi se podlomily nohy. Doktor ho dotáhl k posteli a dal mu prášky na bolest, kterou mu způsobil. Zahlédla jsem, že mu k tomu přidal prášek na uklidnění a spaní. Do rána bude pokoj. Nikdo z dalších pacientů se neprobudil.

„Pojď." Řekl mi a něžně mě odvedl před pooperační. Já jsem měla kamenný výraz ve tváři, ale venku jsem cítila, jak se mi po kamenu ve tváři kutálí první slza. Přisuzovala jsem to vzteku a hlavně šoku.

Daniel mi přejel rukou přes záda. „Někteří jsou trošku agresivnější. Postarám se, abys tu už nikdy nebyla sama." Dál mě hladil povzbudivě po zádech.

„Nikdo mu to nemůže mít za zlé." Špitla jsem potichu.

Daniel mě obrátil čelem k němu a koukl mi do očí. „Ohrožoval tě. Jasně, že tu to máš za zlé."

„Mám, ale neměla bych."

„Musíš být v horším šoku, než jsem si myslel."

„Denně se kouká na zvěrstva. Zabíjí, protože to po něm někdo chce. Někdo, koho ani nezná a neviděl ho. Chce z toho pekla utéct a nemůže." Po tvářích mi stékala druhá slza a za ní třetí a pak další a další. Netrvalo dlouho a začala jsem němě vzlykat a padla jsem na kolena do prachu a špíny. Daniel si klekl vedle mě a vzal mě za ramena.

„Ach, Sněhurko. My se tu taky koukáme na zvěrstva. A se smrtí se tu setkáváme mnohem intimněji než oni. Bojují v moderní válce. Střílejí z dálky a muž proti muži se potkávají jen zřídka. To my tu bojujeme proti smrti a ještě po jejím boku. A nikdy by nikoho z nás nenapadlo někomu ublížit."

Položila jsem mu hlavu na rameno a vstřebávala jeho slova. Chvilku počkal a následně mě postavil na nohy a vedl k pokojům. Došli jsme před naše pokoje, a když jsem si myslela, že mě dostane do toho mého, otevřel dveře svého pokoje a hodil po Hoplovi nejbližší botu. Hopla byl na své straně pokoje a nakláněl se nad nějakým formulářem. Otočil se na nás, až když dostal botou do boku. „Blbečku ..." umlkl, když mě zahlédl. Došlo mu, že se něco stalo. Koukl na Prófu a znovu na mě.

„Vojín Teodor bude spát až do rána a pak ho pošleme expresem do pekla." Oznámil mu Doktor. „Běž na pooperační, Sněhurka se tam dneska nevrátí."

Byla jsem ráda, že jsem nemusela nic říkat. Pořád jsem nebyla v pořádku. Klepala jsem se a hlasy jsem slyšela jakoby z dálky. Prófa mě zavedl k posteli na straně pokoje, která vyzařovala silné „prófofství". Byla to neosobní část pokoje. Jen nutnosti. Nevypadala tak zabydleně jako Hoplova část pokoje.

„Lehni si." Odkryl deku z postele a já jsem si tak mohla mezi ní a postel zalézt. Přikryl mě a sedl si na židli, kterou si přisunul hned vedle postel.

„Spi."

Byla jsem překvapena, jak řekl všechny povely. Jindy je jen štěká, ale na mě mluvil velmi tiše s uklidňujícím účinkem.

„Jsem ve tvé posteli, půjdu do své." Chystala jsem se vstát, ale on mi to nedovolil.

„Dneska nebudeš sama."

„Děkuju." Už jsem zase cítila, jak se mi voda nahnala do očí spolu se solí.

„Něco mi pověz. Už jsi zjistila, jak ostatní vypouští páru?"

Nechtěla jsem snad ani domýšlet, jak to věděl. „Téměř. Chybí mi jen jeden." Koukal jsem se mu do očí a hledala náznak něčeho, čím by mi řekl, co ukrývá on.

„Nepůjde to lehce."

„Kdo všechno to ví?" ptala jsem se. Kdo tě zná?

„Jen Štístko, ale neví o tom."

„To nejde."

„Ale jde. Zeptej se ho. Řekne ti, že neví a nebude ti lhát." Koukal na mě dál s klidem, že mi nezbývalo nic jiného, než mu věřit. A já mu věřila.

„Spi." Znovu mě vyzval ke spánku.

„Budeš tu?"

„Samozřejmě." Jeho hlas mě poslal expresem do říše snů.

„Děkuju, Danieli." Zašeptala jsem v polospánku a pak se propadla.