Sliby, které musíme dodržet

23. kapitola

Další den byl vojín Teodor ještě před mým probuzením odvezen. První člověk, kterého jsem ráno viděla, byl Daniel. Seděl stejně jako předchozí večer. Rozdíl byl jen ten, že byl převlečený a zřejmě i vysprchovaný, neboť měl ještě vlhké vlasy.

„Dobré ráno, Sněhurko."

„Čekala jsem oslovení - Růženko."

„Nebuď infantilní." Žertovně se na mě zašklebil, což mě celkem zarazilo. Posadila jsem se. V pokoji nikdo nebyl. Jen my dva. Koukala jsem se na něj. Stále na mě zíral. A zíral na mě svým klasickým pohledem, který mi propaloval díru do hlavy. Vyschlo mi v puse. Olízla jsem si rty.

„Měla bys jít."

„Vyhazuješ mě?" podivila jsem se.

„Ne, jen tě varuju. Nemuselo by se ti líbit, kam to směřuje."

„A co když jsem si toho plně vědoma?"

Daniel se postavil, přešel těsně ke mně a klekl si tak, abychom měli oči ve stejné výšce. „Sněhurko, neumíš lhát. To si zapamatuj. Pro mě jsi jako otevřená kniha."

„Tak něco přečti." Vydechla jsem tiše.

„Červenáš se při narážkách vojínů. My už jsme si toho všimli a netaktních narážek se vyhýbáme. Jednou někdo řekl slovo sex a ty jsi nadskočila. Píšeš jen rodině a ne příteli. Nemáš o chlapy zájem. Sněhurko, nemáš ani páru, kde bychom skončili. A proto mě poslechneš a odejdeš."

Obličeje jsme měli jen kousek od sebe a svůj pohled jsem nedokázala odtrhnout od jeho rtů. Když jsem silou vůle zvedla zrak, koukala jsem se do jeho očí a rty měl zkroucené v arogantním úšklebku.

„Jdu, protože chci, ne protože mi to říkáš." Zvedla jsem se k odchodu. Nezadržel mě. Prošla jsem až do svého pokoje, kde jsem zase lehla. Skácela jsem se do postele. A dřív, než jsem si to mohla uvědomit, mě pohltily sny.

Naštěstí jsem nic nezaspala, protože jsem neměla službu a žádní ranění nepřijeli. Jen pod dveřmi jsem měla vzkaz, že mě hledá Rejpal. Kdo mi tam ten vzkaz dal nevím, ale nepátrala jsem po tom. Skočila jsem si do jídelny pro šálek tekutého pekla a pak šla rovnou za Rejpalem do kanceláře. Za celou cestu z mého pokoje k Rejpalovi jsem nepotkala ani živáčka.

Když jsem došla do administrativní části tábora, zaslechl jsem zvuky houslí. Hned jsem věděla, co se děje. Jako myška jsem vklouzla do Rejpalovy kanceláře. Sedla jsem si na dřevěné bedny hned vedle dveří a zaposlouchala se do tónu mistra. Stál zády ke mně a koukal do zdi naproti dveřím. Na obraz své rodiny.

Rejpal dohrál a oslovil mě ještě s houslemi pod bradou: „Slyšel jsem, co se stalo v noci. Je mi líto, že mi nedošlo, jak by to mohlo být nebezpečné. Už se to nestane. Jsem velmi rád, že tudy procházel zrovna Prófa a zavčasu zakročil. Nevím, jak by to mohlo dopadnout. Ten vojín už je pryč a nebude vás snad už nikdy ohrožovat. O to se budu chtít ještě postarat. Takže si myslím, že bude ideální, když už nebudete na pooperačním v noci, ale budete tam jen sem tam zaskakovat. Denní služba musí být nadále rozdělovaná stejným principem." Otočil se a konečně jsme si viděli do očí.

„Plukovníku, to není nutné. Jsem tu už dlouho a to je poprvé, co se něco takového stalo. Nechci nějak stěžovat rozdělení směn. Klidně tam budu i v noci. Jindy tam bývá klid."

„Jenže tentokrát nebyl. A nebýt Prófy ..." Větu nechal plynout ve větru

„Taky jsem ráda, že tam byl. A jsem mu moc vděčná, stejně jako Hoplovi, který to pak za mě vzal."

Kývli jsme si na pozdrav a já odešla, protože jsem věděla, že chce být sám s rodinou. A měla jsem pravdu. Sotva jsem odešla, začaly hrát housle.