Sliby, které musíme dodržet

30. kapitola

Hopla splnil to, co mi v letadle slíbil. Na vojenském letišti, odkud jsme všichni odlétali a i přilétali, měl Hopla auto a společně jsme vyrazili k nám. Během cesty jsme moc nemluvili. Štístko vycítil, že není dobrá doba na přátelské krafání a proto se mu raději vyhnul. Nemohl udělat lépe.

Stále se ve mně bila myšlenka toho, koho vlastně oplakávám. Nebrečela jsem už s takovou frekvencí jako před tím, ale stále mi sem tam nějaká slza utekla. Měla bych truchlit pro maminku. To ona mi dala život, to ona pro mě udělal první i poslední.

Jenže Daniel se mnou prožil moje peklo. Naše peklo. Hodně mě ovlivnil ve způsobu, jak se koukat na svět. Hodně mě změnil. Zpětně stále přemýšlím, čím se odreagovával. Přišla jsem na všechny, jen na ten jeho ne. Byl a stále je pro mě tím největším tajemstvím.
Urnu s Danielovým popelem bych měla mít zítra doma. Nevím, co s ním udělám. Měla bych ho důstojně pohřbít, nebo si ho nechat na krbové římse? Jak bude Adam reagovat, že bude každý den chodit kolem mého přítele z války. Řeknu mu vlastně, jak moc mi byl Daniel blízký?

A pak mě praštila myšlenka na Adama. Jak hodně se změnil? Dopisy jsme si psali párkrát do měsíce. Já už jsem nedokázala vymyslet, co mám psát a ani jsem neměla náladu jim psát. Většinu mých řádků dopisů zabralo konstatování, že jsem ještě stále naživu a stýská se mi.

Adam už musí být dospělí. Asi konečně převezme roli hlavy rodiny, jak už se na ní připravoval po otcově smrti. Zamrazilo mě na zádech z toho, jak daleko mi najednou byl. Většinu mého života jsem ho měla po svém boku, a najednou zjišťuji, že je mi cizím člověkem.

Na zem jsme přistáli v brzkých ranních hodinách a domů jsme dorazili v pozdních nočních hodinách. Nejsem si jistá, jestli Adam věděl, že se vrátím. To mi došlo až před domem. Pro jistotu jsem zazvonila. Štístko vyndal všechny věci na zápraží a čekal, než nám Adam otevře.

Slyšela jsem zvuk z vnitřku domu. Pomalu se došoural ke dveřím. A šok v jeho obličeji, když otevřel dveře, byl nepopsatelný. Ale asi stejný jako můj.

Z Adama byl regulérní muž. Byl mnohem starší a vyspělejší. Jeho obličej byl poznamenán únavou a smutkem. Měl brutální kruhy pod očima a stále zarudlé oči.

„Alice? Zdáš se mi?"

„Ani omylem. Teď mě budeš mít na krku, pitomečku." Skočila jsem mu kolem krku a pocítila knedlík v krku společně se slzami v očích. Musím říct, že jsem furt jen brečela a byla strašně citová, ale nedalo se to ovlivnit.

„Adame, tohle je můj kamarád Hopla nebo Štístko. Hoplo, tohle je můj bratr Adam." Představila jsem je navzájem. Kluci se pozdravili a podali si ruce.

„Jdeme tě ubytovat." Adam směřoval slova na Hoplu.

Hoplovi jsme přidělili jeden z pokojů pro hosty v přízemí. Ukazovala jsem mu ho a ještě jednou jsem mu děkovala. „Děkuju, že jsi odložil svůj příjezd domů, abys tu byl se mnou." Objala jsem ho.

„Sněhurko, to je naprosto to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Odnesla jsi to všechno mnohem víc, než my ostatní. Válka se na tobě podepsala nejvíc. Když na tebe vojín Teodor poprvé vystartoval a ty jsi pak byla tak statečná, obdivoval jsem tě. A taky jsem se bál. První měsíce u nás by ses po takovém zážitku nevzpamatovala. Ale ty jsi to vzala jako riziko povolání. Nic sis z toho nedělala. A já se bojím dál."

„Čeho?"

„Že tě válka nepustila. Že si tě tam nechala. Že z tebe vysála to dobré a nechala ti jen smrt a to špatné. A že tě nenechá, aby ses zapojila do reality všedního den."

„Mluvíš jako Prófa."

„Aspoň nějak na mě působil. Jen nevím, jestli je to dobře, nebo ne." Zašklebil se a vážnost byla pryč.

„Dobrou noc, Štístko." Dala jsem mu pusu na čelo a odešla.

.

.

.

Pohřeb byl stejně emociálně vyčerpávající, jak jsem si přestavovala. A třešničkou na dortu bylo doručení Danielovi urny. Adamovi jsem řekla, že je to moje válečná věc a odpálkovala jsem tak jeho zvědavé dotazy.

Hned po pohřbu se Hopla sbalil a začal se loučit.

Oba jsme brečeli jak želvy.

„Štístko, já nevím, kde se ty slzy berou."

„Jsi neskutečně uřvaná." Zasmál se ze závoje slz.

„Budeš mi psát, blbče?"

„Každý měsíc. A mám pro tebe dárek."

„Dárek?"

Hopla se otočil a vytáhl z batohu velkou dózu čehosi.

„Co to je?" zeptala jsem se při pohledu na tu pixlu.

„Otevři to." Koukl na mě záhadně jako hrad v Karpatech.

Otevřela jsem krabici a známí smrad mě profackoval.

„Přesně, Sněhurko, tekuté peklo, asfalt. Poprosil jsem Kejchala, aby mi trošku dal. Ale nakonec jsem skončil s pěti kily. Ale rval mi to v kýblech a sudech."

„Děkuju. Až mi bude nejhůř, udělám si ho."

„Tak si ho utíkej udělat. Víš, jaký je recept, že?"

„Zalít smutkem a přidat krev?"

„Učíš se rychle."

Po jeho odjezdu jsem se zase cítila sama, ale ne tak jako po odchodu Daniela.

Šla jsem na terasu, s šálkem vojenského humusu. Adam tam seděla, čekal na mě.

„Tak máme čas na hovor, Alice?"

„Jen do mě." Upila jsem kávy a potlačila škleb.

„Jaký to bylo? Proč jsi nepsala? Co se dělo?"

„Brzdi. Moc otázek. Ale můžu ti říct to, že to byla noční můra. Bylo to peklo a nic horšího už nezažiju. Psát jsem nemohla. Nebyl čas psát, nebylo co psát. Nikdy ti asi nedokážu říct všechno, co se mi tam stalo. Dokážeš to zkousnout?"

„Počítal jsem s tím, že se vrátíš jiná. Ale já už taky nebudu jako dřív. Matka mi zemřela v náručí a poslední její myšlenky byly na tebe. Mám noční můry."

„Vítej do klubu."