Výhodný obchod

Dvacet osm dní do konce.

„Koukej Ný, za čtrnáct dní máme poslední písemné testy, podle nich se rozhodne, jestli se dostaneme na vysokou. Ááááá!" ječela vedle mě, moje kamarádka Jane.

„Noták, Jane, to nebude tak hrozný. Můžem jít na nějaký obor, proč to tak prožívat?" zívla odpověď, moje druhá kamarádka, Cristal.

„Jasný holky, prostě je dobrý znát své šance. Moje jsou stejné, že se dostanu mezi prvních padesát nejlepších studentů, jako ta, že mě sbalí pan geniální, úžasný, sexy idol, pan K. Black."

Rozřehtaly jsme se, jak sjeté hyeny. Co jiného taky takové blbky můžou dělat. Posbíraly jsme naše věci a vydaly jsme se ke skříňkám.

Jane a Cristal dnes pospíchají, mají nějakou mimoškolní aktivitu, alespoň ony jsou talentované na pohyb. Ani to, o sobě nemůžu říci.

„Tak čau, prciny, a užijte si to!" mávám jim.

Ach jo, já opravdu někde zapomenu hlavu!

Na poslední chvíli si vzpomenu na kus opomenutého oděvu, nechala jsem ve třídě svůj svetr. Myslím už na to, až vypadnu z téhle pasti a utíkám zpátky, jenže nečumím na cestu, protože si představuji své romantické bullshity, narážím do něčeho celkem pevného, teplého a velkého.

Musela jsem narazit do nějakého kluka.

Asi můj nejbližší kontakt s opačným pohlavím, co jsem tu kdy měla.

„Au," okomentuji celou situaci. Zvedám se ze země, totálně ignoruji toho koho jsem srazila a pokračuji v cestě pro svůj svetr. „Tady jsi, ty pletená, potvoro!" zvedám ze země svůj svetřík. Za zády mi cvakne zámek dveří.

Do háje!

Vyskočím v domnění, že mě tu zamkla uklízečka: „Né, já sem ještě ta...."

Před dveřmi stojí ten, který má na svědomí, mokré kalhotky holek, v téhle škole.

„Co? Teda, proč jsi tu?"

Ptám se a přehnaně mrkám.

Upřeně na mě kouká:

„Dlužíš mi omluvu," zavrčí.

Nevím tedy za co:

„Cože?"

Proč proboha můj hlas zní, jako by mi někdo narval do krku píšťalu?

„Vrazila jsi do mě, ani jsi se neomluvila."

Nonšalantně mi vysvětluje.

„Hm, sorry," čekám, že je to tím vyřízené.

„Angelo Reedová, to nestačí."

Cože, pan dokonalý K. Black, zná moje jméno?

„Jak mě znáš!" zapiští ta flétna, co mi narvali do krku.

„To není podstatné, Angelo."

Jestli ještě jednou použije moje celé jméno, začnu zvracet:

„Když už mě znáš, tak mi raději říkej, Ný."

Nahodí úsměšek:

„Ne. Ty jsi blbá, nevychovaná, cuchta. Takže tu pravidla určuji já."

Fakt mi to právě řekl? Mračím se.

„Jo, slyšíš dobře."

Jde blíž ke mně: