Výhodný obchod

Dvacet pět dní do konce

„Zabte, mě, někdo!" vylézám z pod deky a po čtyřech mířím do koupelny. Tohle je nelidské. Jít do školy, na sedmou. Ten magor co za to může, je v mém těle. Vlastně ne, může za to Black, ne já. Já, nikdy!

Zírám na sebe do zrcadla: „Zombie," zaskuhrám. Jo, i hlas je posmrtný.

Vylézám, už jako člověk, no to je přehnané tvrzení, ale už nejsem v tak příšerném stavu. Táta ještě není doma, tak píšu vzkaz, že jsem potřebovala jít dřív do školy. Kafe se dnes nekoná, není na to čas. Tak žvýkám, jen ten svůj rýžový chlebíček.

Pakuji svůj transparent. Do uší si rvu sluchátka a mířím do školy. Nemusím mít strach, že mi zas někdo bude huntovat kabel a můj zvukovod, nešetrným zacházením. V klidu dorážím na místo určení, do školní budovy.

Čekám až zazvoní na začátek vyučování, schovaná na hajzlíkách. Strašně poetické, určitě by z toho v Hollywoodu udělali trhák, kdo by mě tak mohl hrát? No, měla bych se podívat na nějaký film, ne jenom na anime.

Co tak anime, podle mého světa, nebo manga!

Ný!

Probuď se! Okřiknu své zatoulané myšlenky a představy.

Po deseti minutách vylézám a přes nástěnky v hlavní chodbě rozvěšuji, své umělecké dílo.

Dílo nenávisti a odsouzení, chvíli zaváhám, je to dost impulzivní.

No a co!

Jsem taková. Rychle mizím, abych si to náhodou nerozmyslela. Nevím, proč mám ten divný pocit, že dělám něco, co dopadne hodně jinak, než si představuji.

Sundám to? Přece jen... NE!

O mé chabé inteligenci, stejně nikdo nepochybuje, tak ať to září, jako hvězda jasná.

Vracím se rychle ještě domů, zapomněla jsem si ty sešity, které jsem tak včera hezky dopsala. Prostě jsem nemyslící hovado. Když už jsem se tím zabývala, tak to přece nenechám ležet na stole. U vchodu do paneláku se srážím s Kirem. Od kdy o něm přemýšlím, jako o Kirovi?

„Ahoj, co tu chceš?"zZavrčím na něj. Měla bych zjistit, kde tenhle stalker bydlí.

Sálá z něj temnota:

„Co asi, vyzvednout tě. Si fakt blbá? Máme smlouvu, ohledně toho, že jsme pár."

Jasný, nejsem vypatlaná, jak tuba pasty:

„A je ti to k něčemu? Protože se mi nezdá, že by po tobě vzdychalo méně holek. Možná, ale to mě oprav, je to ještě horší?"

Krčí rameny:

„Je to lepší. Jak to, že už jsi byla venku?"

A jéje:

„Nějak, jsem nemohla dospat."

Cpeme se do výtahu:

„Musíš se tak lepit?"

Vrážím mezi nás svou brašnu. Zasměje se:

„Přece by jsi neodháněla, svého miláčka?" naklání se nade mně a mrká, jak kdyby měl v očích písek. Vůl!

„Tady nás nikdo nevidí, tak přestaň! Co jsi? Něco co se vylíhlo někomu v hrudníku a vylezlo to ven, aby mě to týralo?"

Rozesměje se:

„Normální lidi by se zeptali, jestli nejsem mimozemšťan."

Znechuceně nakrčím nos: