Výhodný obchod

Osmnáct dní do konce

Čtvrtek.

Den, kdy, budu mít tu čest, kostýmové zkoušky. Doufám, že to bude něco stejně sexistického jako celá moje role, beze slova. Proč vůbec byla Anna nadšená z mého hlasu, když stejně nemluvím. Krčím čelo do zrcadla. Super zvyk, si se sebou povídat před zrcadlem. Měla bych s tím ptestat.
Slyším zvonek, táta na mě řve, že už tu mám doprovod. Zkontroluji ještě, jestli mám všechno a jdu:

„Ahoj. Proč jsi tady?" ušklíbnu se na něj.

„Protože nevěřím Hainkemu."

Zamračím se:

„No, máš si s ním co vyčítat. Fakt, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet," zvedám obočí a obouvám se.

„An, proč nejdeš někdy v šatech? Ty bílé, ti moc slušely."
Vzdychnu:

„Nevotravuj."

Přitáhne si mě k sobě:

„A pusa, na uvítanou, nebude?"

Znovu vzdychnu:

„Přesně tak, nebude. Jdem!" chytám ho za ruku a vleču na chodbu. Když se chci pustit, tak nemůžu. „Kiro, myslím, že by jsi se měl ode mne držet dál. Hezkejm, chytrejm klkům nosí, má maličkost, neštěstí."

Zasměje se:

„No po tom všem doučování, si to už taky myslím. A sem hezký, An?"

Je to namyšlený pako, a jo pane Blacku, kdybys věděl, jak moc daleko jsi od pravdy

„Kdyby sis napatlal na hlavu hovno, tak budeš mít přes půlku školy fanynek." Neznělo to skoro žárlivě? To snad ne?

„An."

Zní zas tak vážně. Kouknu na něj, dokonce má ten výraz, kdy se bojím, že mi chce oznámit něco hodně zlého.

„No?"

Stiskne mi víc ruku a zastaví:

„Drž se dál od Hainkeho."

Zavřu oči a počítám do deseti. Zamžikám:

„Důvod?" Mne si bradu a dává si z čela tu svou ofinu, co mu do něj padá, tím stylem, že mě svrbí prsty.

„An, prostě mi zkus věřit. Jak chceš přeprat kluka o třicet cenťáků vyššího a rozhodně svalnatějšího, jak ty?" zastrčí mi pramen vlasů za ucho. „Maličká, slib mi to. Slib mi, že nebudeš ve škole chodit nikam sama."

Začínám zuřit:

„Nic, ti, nebudu slibovat. Jsem na sliby a sázky alergická, dělají víc neštěstí než užitku. Kiro, táhni do," zarážím se, „do míst kde nejsou žárovky. Řekni mi, co je na Hainkem špatné, nebo se na to vykašli!"

Určitě mi oči žhnou a tváře mám červené. On netuší, že se dotkl bolavého zubu.

„An," zavzdychá. Rezignuje: „Dobře, já si pohlídám Hinkeho, takže buď v klidu."

Jo je to príma, když vás někdo varuje, nevíte před čím a pak se chová ještě podivněji. Naštěstí jsme už ve škole, kde se mě ujímají, v rámci šílenosti, normální lidé. Jane a Cristal

„Zlatíčka moje, konečně někdo s normálním, XX, vybavením. Jestli uvidím, svého drahouška," pronesu jako bych měla v krku kost, a zbraň hromadného ničení, v kabelce, „dřív, jak na dramaťáku, tak se Blackův rod už nerozmnoží!"