Výhodný obchod

Devatenáct dní do konce

Stojím před zrcadlem a dívám se do svých očí. Snažím se vypnout a zapomenout. Co se všechno včera událo?

Kiro, Jane, dramaťák.

Točí se mi z toho všeho hlava. Dnes se budeme alespoň učit ve čtyřech, doufám, že se Jane vrátí dnes do školy a přijde k nám. Musíme jí podpořit, její sen stát se zdravotnicí je důležitý. Nesmí to hodit za hlavu a to ani rodinu. Je v tomhle směru křehká. Ač má tendence si kupovat nesmyslné oblečení, stejně ho nenosí, ke všem je pozorná a milá. Ne, Jane musí být v pořádku.

„Angie, ty jsi ještě v koupelně? Přijdeš pozdě, jdu, tak čáů!" volá na mně táta. Jen co za ním klapnou dveře, rozezvoní se zvonek u dveří, určitě si zabouchnul klíče. S kartáčkem v puse, pro změnu v jiném snoopým kompletu jdu otevřít, k mému dobrému ránu, je mezi dveřmi Kiro, zaskakuje mi pasta a couvám do bytu. On elegantně vplouvá, zavírá za sebou dveře:

„An!" zní dost podrážděně.

„Huh, mno hjo, uh buhu. Hedni si," mumlám s plnou pusou pěny a běžím rychle o koupelny. Myslím, že na Olympiádě v rychlosti česání a ranní hygieny, bych určitě vyhrála. Měla jsem pocit, že se kolem mě všechno míhá.

„An, můžeš na chvíli ven?"

Co to má v hlase, skoro mám strach:

„Ani nevím, možná dnes zůstanu raději tady," odpovídám po pravě.

„An, prosím. Potřeboval bych pomoci, nějak jsem se zasekl."

Ehm, co tím myslí?

„Blacku?" opatrně vylézám z koupelny a Black visí na háčkách na kabáty u dveří. „Blacku, jak jsi se tam dostal?"

Hodí nevinný výraz:

„Tvůj táta se vrátil pro klíče,když odcházel tak zamumlal něco o jistotě a kódu otec a holčička, no a pověsil mě tu na háček."

Zvedají se mi koutky do úsměvu.

„Svlíkni si tu bundu, fešáku." Mizím mezitím do pokoje na sebe nasoukat potřebné kusy oblečení, když už s taškou vybíhám z pokoje narazím přímo do Blacka, odpinknu se a skončím tvrdě na zadku.

„Au. Tak to bolí.," skuhrám a mnu si naraženinu.

Zvednu pohled a on se tam kření:

„Zas ses neomluvila, ty jsi naprosto nenapravitelná!" podává mi ruku, já jí bezelstně přijmu a končím naplácnutá na té stěně, jménem Kiro. Proč tak hezky voní!

„Blacku? Musíme do školy, už jdem pozdě, budeme muset běžet."

Hlídám si svůj obličej, abych nevypadala překvapeně nebo tak něco. Rovná mi pramen vlasů za ucho:

„První hodina dnes všem odpadla, stávka učitelů," potutelně se usmívá, „máme čas, být spolu."

Co tím sakra myslí!

Rudnu a snažím se ho odstrčit. Je báječné, když se moucha pere s rozjetým kamionem.

„An, ty ji tak sladká. Jenže já chci, aby jsi to byla ty, kdo políbí mě. Budu tě provokovat tak dlouho dokud to neuděláš. Pozvi mě k sobě," hladí mě ukazováčkem po líčku. Co tím myslí pozvat ho k sobě? Je u nás v bytě, plácá nehoráznosti, dotýká se mě a ještě je tak krásný a voní, hřeje...

Aúúú.

To přece nejde, nebo jde? Ne, nejde! Nic jako pusu ode mně nedostane. Nikdy, no nikdy je moc dlouhá doba, tak určitě nedostane ode mě pusu, dokud mi nevykvete kaktus, co nevlastním.