Výhodný obchod

Čtrnáct dní do konce

Tak den zkoušek je tu a já koukám na super, pandí, obličej v odrazu zrcadla, vlasy naprosto sežvejkané a co víc, má pleť není rozhodně růžová, spíš tak do zelenkava, bych řekla. Sice jsem usnula dobře, ale pak mě ten zatracený kotník dost bolel. Vzala jsem si na sebe ty šaty, co mi byly včera vnuceny. Musím uznat, že jsou pohodlné, mají delší volnou sukni, takže se nikam nevyhrnou i když jdu o berlích.

Je mi divné, že jsem ještě neviděla Blacka. Sešla jsem opatrně do kuchyně, tam se na mě všichni otočili:

„Co tu děláš?" zhrozil se pan Black, táta mého Blacka.

Mého?!

Sakra musím se to odnaučit, nic s ním nemám!

„Dobré ráno a stojím?" odpověděla jsem s lehkou prodlevou, nejdříve jsem si musela duševně vynadat. Jeho mamka měla pravdu, je po svém tátovi.

„An, proč si na mě nepočkala? Donesl bych ti snídani nahoru a pomohl ti pak dolů!" vyšiluje Black junior.

Ach jo, proč tak nadělají?

„Jsem v pořádku, mám v tom, bohužel, praxi," smutný úsměv a vyvalit trochu oči, to většinou funguje.

„Tak si sedni, musí ti být nepohodlně."

Zachránila mě paní B.

„Děkuji."

Během mžiku byla na stole snídaně a dvě tváře utopené v denním tisku. Docela jsem se bavila, když si naprosto synchonizovaně vyměnily určité stránky. Paní Blacková, mě pozorovala:

„Hlavně se mě neptej, jak to dělají. Pozoruji to už dost let, ale neustále mě to baví. A ještě ti něco předvedu," zašptala. Vstala, došla k lednici a opravdu potichu zašeptala: „Kdo vrátil prázdný obal mléka do lednice?"

Objevily se dvě hlavy a současně pronesly:

„To on!"

To už jsem nevydržela a začala se třískat smíchy nahlas. Kiro, se na mě zaškaredil a pan Black se zas ponořil do novin.

„Děkuju za snídani, paní B., ale už musím vyrazit do školy, abych to stihla včas."

Rodiče Blackovi, se s námi rozloučili. Byla jsem prozíravá, když jsem si vzala tašku už dolů. Ve chvíli, kdy jsem si jí chtěla hodit křížem přes rameno, tak mi byla zabavena s kyselým výrazem. Ještě by mohl zamlaskat, aby to jó umocnil, jak jsem moc nerozumná.

Vyšli jsme ven na ulici, když jsem zamířila normálně na cestu, tak si stoupl přede mne:

„An? Myslíš to, jako, vážně?"

Zvedla jsem pohled, jak jsem byla o berlích, byl ještě vyšší:

„Co jako?" Trochu tuším, co ho napadá: „No za školu fakt nejdu." Snažila jsem udělat humor.

„Reedová!" zařval a já se opravdu lekla. „Do školy pojedeme autem, jsi magor? Jít celou cestu o berlích?"

Jasný, myslela jsem si, že je to tohle.

„Blacku ukaž mi řidičák!"

Vyvalil na mě oči:

„Cože?"

Usmála jsem se na půl úst:

„Tví rodiče nás nevezou, tudíž mi došlo, že budeš řídit ty. Pokud mi neukážeš řidičák, jdu pěšky. Sice jsem ti, od včera, kdy jsem si ten kotník zvrtla, až do teď, a teď ti to zopakuji na novo, milionkrát řekla, že jsem na berle zvyklá. Mám slabé vazy v kotnících a jsem dost nemotorná, co se toho týče. Tak, jak je psáno, v pravidlech moštárny od pana Irvinga, ser, doktore Larchi, nebo slez z hrnce!" Nadzvedla jsem obočí a čekala na nějakou reakci. Usmál se: