Výhodný obchod

Patnáct dní do konce

Třeštím na sebe oči do zrcadla v naprosto nechutně luxusní koupelně. Znovu strkám hlavu pod kohoutek a nechávám ledovou vodu, aby mi zmrazila mozek.

„DEBILE!" zaječím sama na sebe. Pak si uvědomím, že by mě mohl někdo slyšet a vzít si to osobně. Jsem taková kráva. Kráva z krav největší. Sadisticky si suším vlasy ručníkem, musím se odvrátit od zrcadla, nejraději bych si nafackovala. Jak jsem to jen mohla provést?

Jak jsem, mu, to mohla provést?

Hroutím se na zem a tulím se do klubíčka. Mělo to být snadné, nedovolit mu, aby se moc přiblížil a po závěrečné ceremonii se s ním nevidět. Teď už to nebude už tak snadné. Proč jsem si nevymyslela jiný únikový plán!

„BOŽÉ!" musím zastavit ty obrazy, co se mi míhají hlavou.

„An? Je všechno v pořádku? Pojď už je snídaně a ty jsi v té koupelně přes hodinu!"

Jo, to jsem a ještě je to je málo:

„Dej mi pokoj, Blacku! Už jdu!" kéž bych i své pocity, myšlenky dokázala odpálkovat tak snadno.

„Jestli nevylezeš do deseti vteřin, jdu si pro tebe!"

Dobře, je stejný jako moje myšlenky.

Důvodem, mé duševní dysbalance není to, že jsem přespala v pokoji pro hosty, hned vedle pokoje jeho rodičů, a že Kiro, byl zamčený v tom svém.

To jsem se málem utloukla smíchy, když jsem slyšela, jak buší do dveří a řve na svého tátu, že on je dobře vychovaný a zachraňuje svou dívku v nesnázích, protože nám v paneláku vybublal odpad.

Dokážete si představit spoušť, když to vybublá i v sedmém patře? Já, raději také ne. Tak jsem skončila na nucené návštěvě v domě Blackovích. Ani mě nerozhodilo to, mám na sobě jeho trenýrky a tričko, což na mně vypadá jak bermudy a noční košile. Ne nic z toho ani kdybych s ním strávila vášnivé chvíle v posteli, já jsem mu řekla, že jsem ho znala! Vím, je to zmatené, měla bych se vrátit do soboty, ale teď musím ven.

>*<

„Blacku! Ještě jedno zachechtnutí a vyrvu ti střeva!"

Plácá mě po hlavě jak kokršpaněla:

„An, promiň, promiň, ale ty jsi fakt mrňavá! Ještě, že jsem ti nepůjčil dlouhé kalhoty..." svíjí se smíchy.

Kretén jeden!

Dupu nasupeně do přízemí, jo vidět v tomto super převleku jeho rodiče, bude fákt, fákt prímá! Házím vražedné pohledy.

„Kiro! Ty jsi opravdu někdy synem svého otce, co! Trochu sadista! Pojď An, dám ti na sebe něco normálního."

Zachraňuje mě jeho mamka. Alespoň někdo normální.

„Co jsi mu provedla, že tě nastrčil do toho padáku?"

Dobře, nechápu otázku:

„Em? Co?"

Jen se na mě usměje:

„To nic, taky je nechápu. Pojď, tady máš nějakou sukni a počkej ještě vršek, no tohle by ti mohlo být."

Přehrabovala svůj šatník a přihrála mi volánkovou sukýnku a romantickou tuniku.

Tak nevím, jestli raději nezůstanu v tom oblečení od Kira:

„Děkuju, snad brzo zažehnají tu katastrofu u nás v domě," huhlám a jdu se převlíknout. Jo paní Blacková velikost trefila, ale proboha, proč mi přijde, že bych si měla chytat sukýnku, červenat se a říkat něco jako: „Nekoukej se mi na kalhotky!" Jo přesně, jak bych vyskočila z nějaké pantsu mangy nebo anime. Ach jo. Čím začít den, než slušným trapasem.