Výhodný obchod

Dvanáct dní do konce

Nechápavě se rozhlížím po řídícím panelu nějaké továrny.

Všechny kontrolky blikají a slyším, že spustil alarm. Jsem vyděšená a nevím, co mám dělat. Srdce mi divoce buší a můj mozek je zahlcen k prasknutí. Proboha! Co teď mám udělat?

Jasně, stačí vypnout budík.

Fuj, to zas bylo probuzení, kdy se mi do snu propašovalo vyzvánění telefonu. Belhám se do koupeny a poslouchám, kde se nachází táta.

Ticho?

Divné.

Mířím si to do kuchyně k lednici, jasně vzkaz je tu. K čem vlastně má ten člověk, zvaný otec, jeden z nejdražších mobilů, když nechává vzkazy na papírcích s jednorožci pod magnetkou víly, kterou jsem milovala někdy v mateřský školce?

„ Budu u Madie, jez pořádně, nezraň se, táta!"

Madie, by měla být trochu flexibilnější a nastěhovat se. Takhle si přijdu jak nějaký netvor. No nic, kafe mám uvařené tak hurá do koupelny.

To, co vidím v zrcadle, by se mělo celostátně zakázat a vyhubit. Tenhle zamilovaný, rozzářený obličej, má být můj?

„Reedová, že se trochu nestydíš!" zahuhlala jsem a nedokázala ten poťouchlý výraz dát dolů. „Ný! Koukej se probrat, musíš to zastavit!"

Strčila jsem hlavu pod ledovou sprchu, abych tam vlezla celá na to nejsem dostatečně otužilá, tohle alespoň trochu pomohlo.

Ve chvíli, kdy jsem dopíjela černou smrt, dožvýkávala svou oblíbenou snídani se rozeřval zvonek. Zvedla jsem sluchátko interkomu:

„Ano?" Z venku byl slyšet jen řev ptáků. „Haló?" zkusila jsem to znovu. Nic, asi nějaké děcka se baví cestou do školy. Dooblékla jsem se, hezky kalhoty a triko a vydala jsem se dolů, určitě tam už někde brousí Black. Dokonce jsem si dala práci a vykoumala, co je to jeho auto zač.

Dacia Duster.

Stejně nevím, jestli je to téma k popichování, ale ta bleděmodrá metalíza, rozhodně je.

Rozhlížím se venku, ale ticho před vchodem. Auto oné zmíněné barvy tu stojí, ale řidiče se nějak nedostává. Dojdu k zaparkovanému povozu, nakouknu dovnitř. Ne, nikde tu není.

„Blacku? Kiró!" zařvu jen tak pro formu a rozhlédnu se. Co zas ten magor vymýšlí? Vylovím mobil a s nechutí plácám své volné minuty na toho vesmířana.
„Zveni to, zvedni tó!" huhlám do oznamujícího tónu.

„Je nám líto, ale s vola...„

Jasný, tak tohle poslouchat nemusím. Co kde zas dělá? Nestalo se mu něco? Kouknu se na hodinky už je celkem pozdě a někde v hloubi mé nedokonalosti se ozvala panika.

„Kiro?" i ten hlas, co ze mě vyšel nezní zrovna nejlépe.

„Ty jsi ta holka, co po ní šílí Hainke?"

Otočila jsem se za hlasem. Pořádně jsem si prohlédla jeho obličej. Blonďák, hnědé oči, křivý nos, pihy, kulatý obličej. Ne tak vysoký jako Hinke a Kiro, ale furt vyšší jak já.

Taky kdo není?

„Nevím o čem je řeč."

Dál si jej prohlížím a moje paměť někde vyhrabala jméno:

„Co potřebuješ, Philipe?" Ano, trefila jsem to, podle údivu v jeho pohledu. „Jsi přece Phil, co se motal kolem A.R.?"

Přikývl, očividně ztratil trochu jistoty: